Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3310/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EGERMANN s.r.o., sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 6. 2019, č. j. -62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. -114, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. -159; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené v d, a právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu, zaručené v d.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se účastnila jako věřitel konkurzního řízení, v němž téměř po celou dobu uplatňovala pohledávku ve výši 40.000.000 Kč. Na samém konci se s konkurzním správcem dle vlastních slov dohodla na smírčím řešení, pohledávku neuplatnila a v rámci konkurzního řízení ve výsledku obdržela necelých 16.000 Kč.

3. Stěžovatelka se v aktuálně přezkoumávaném řízení domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout nepřiměřenou délkou zmíněného konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, výši nároku vyčíslila na 500.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, po odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnil a konstatoval porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zároveň ale dovodil, že význam předmětu konkurzního řízení pro stěžovatelku byl malý a konstatování porušení považoval za přiměřené zadostiučinění. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť se nižší stupně soudů neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

4. Stěžovatelka s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že obecné soudy chybně při míře jejího dotčení v konkurzním řízení vycházely z konečné jí získané částky (16.000 Kč). Správné a spravedlivé by ale bylo, kdyby vycházely z její pohledávky ve výši 40.000.000 Kč, neboť tu nárokovala po velkou část konkurzního řízení. Stěžovatelka si je jista, že šlo o pohledávku přednostní a i kdyby tomu tak nebylo, pak měla být brána v úvahu dosažená míra uspokojení v konkurzním řízení, což by stále potenciálně přesahovalo 1 500 000 Kč (3,4 % z 40 000 000 Kč). Není proto přijatelné, aby bylo jen konstatováno porušení práv bez jakéhokoliv zadostiučinění. Odkazuje též na vybrané nálezy Ústavního soudu, dle kterých musí obecné soudy při zadostiučinění jasně vymezit způsoby určení částky odškodnění.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.

9. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti opírá o nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010,

sp. zn.

, který zdůraznil kritérium významu předmětu řízení pro žalobce (žalobkyni) jako zásadního hlediska pro stanovení formy a výše odškodnění za průtahy v řízení. V návaznosti na to stěžovatelka tvrdí, že přihláška pohledávky ve výši několika desítek miliónů dokazuje důležitost výsledku konkurzního řízení pro její hospodaření a existenci. Odvolací soud své odůvodnění opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. ), zakládající význam předmětu řízení v konkurzním řízení na částce, kterou se věřiteli z uspokojení jeho pohledávek v konkurzu dostalo. Pravidlo se uplatní tehdy, jestliže věřitel s ohledem na průběh konkurzu nemohl důvodně očekávat vyšší míru uspokojení z pohledávky. Odvolací soud podrobně vysvětlil, proč stěžovatelka vyšší než konečnou míru uspokojení očekávat nemohla. Majetek úpadce byl předlužený (jediný jeho hodnotný majetek byl mj. před vyhlášením konkurzu převeden na stěžovatelku) a počet věřitelů a závazků vysoký. Složitost a délka konkurzního řízení byly způsobeny především procesní aktivitou stěžovatelky, její jednání bylo několikrát shledáno obstrukčním (srov. bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud se nedomnívá, že by za těchto podmínek stěžovatelka mohla v průběhu konkurzního řízení legitimně očekávat vyšší význam předmětu řízení (uspokojení), než kterého se jí nakonec dostalo. Nelze akceptovat postup stěžovatelky, která nejdříve souhlasila s vyloučením své vysoké pohledávky a na ni zpětně požaduje vázat výši zadostiučinění. Ostatně hypoteticky, i kdyby tato pohledávka byla do konkurzu zařazena, stěžovatelka by nikdy neobdržela jí tvrzené uspokojení ve výši 1 500 000 Kč - tolik prostředků úpadce neměl a stěžovatelka to ve své pozici věděla (viz výše). Lze uzavřít, že obecné soudy nepostupovaly v rozporu s citovanou judikaturou Ústavního soudu, ale naopak její obsah zohlednily, což ostatně stěžovatelce stručně vysvětlil v napadeném usnesení již Nejvyšší soud.

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu