Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
114947.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 3553/20
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pravoslavná církevní obec v Chomutově, sídlem Dukelská 1112/24, Chomutov, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. 21 Cdo 38/2020 -174, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se jako povinná domáhala zastavení proti ní vedené exekuce. Návrh opírala o promlčení zástavního práva ve vztahu k pohledávce, k jejímuž uspokojení byla exekuce nařízena. Okresní soud v Chomutově na konci roku 2018 exekuci zastavil, po odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Oprávněný ovšem podal dovolání a tomu Nejvyšší soud vyhověl. Došel k závěru, že se soudy nižších stupňů při rozhodování odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu. S ohledem na to byla jejich rozhodnutí zrušena a věc vrácena Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka s napadeným usnesením Nejvyššího soudu nesouhlasí, přičemž se vymezuje proti řadě jeho hmotněprávních závěrů i právnímu hodnocení, v podstatě jednání obecného soudu považuje za svévolné. Část ústavní stížnosti se věnuje též aktivní legitimaci stěžovatelky. Vychází z teze, že některá pochybení Nejvyššího soudu (tvrzené porušení ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) již nebude možné v dalším řízení napravit, přitom v řízení je nutné chránit zájmy nejen dovolatele, ale rovněž ostatních účastníků řízení. V opačném případě by to znamenalo, že by veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu ukončená zrušením dovoláním napadených rozhodnutí byla vyjmuta z ústavněprávního přezkumu i přes § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Přípustnost ústavní stížnosti dále stěžovatelka odůvodňuje značnými průtahy v řízení, které fakticky probíhá již od roku 2007 a jí se případně dostane spravedlnosti až za několik let.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000,
sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)], nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
5. Sama stěžovatelka uvádí, že řízení ve věci bude před obecnými soudy pokračovat. Snaží se proto vysvětlit, proč v jejím případě nastaly skutečnosti pro výjimečný postup dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu . První z nich je založena na § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Přesah vlastních zájmů dovozuje z toho, že některé její námitky dotýkající se základních práv již nebude možné v dalším řízení přezkoumat. Stěžovatelka však nijak konkrétně nevysvětluje, proč by tomu tak mělo být, abstraktní odkaz na shora citované ustanovení o. s. ř. o. s. ř. nepostačí. Jestliže Nejvyšší soud postupoval svévolně a námitky přípustnosti v dovolání si "vymyslel" (jak obecně tvrdí stěžovatelka), nejde o záležitost vyloučenou z případného budoucího ústavněprávního přezkumu. Stěžovatelka se mýlí, že možnost podat ústavní stížnost i při nenaplnění podmínky subsidiarity má jen úspěšný dovolatel a nikoliv ostatní účastníci řízení. Takové rozlišování mezi stěžovateli Ústavní soud neprovádí, naplnění předpokladů přípustnosti je vždy činěno ve vazbě na konkrétní věc. Druhý důvod přípustnosti stěžovatelka podřazuje pod § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a spočívá ve značných průtazích řízení. Ani v tomto ohledu ji nelze přisvědčit. Z narací v přiložených rozhodnutích je patrné, že původní problém (otázka promlčení zástavního práva k pohledávce) má kořeny v hluboké minulosti, současné soudní řízení se ale týká pouze zastavení exekuce, bylo zahájeno až v roce 2018 a rozhodování všech tří stupňů obecných soudů dle Ústavního soudu žádnými průtahy netrpělo. Odhady stěžovatelky ohledně dalšího trvání řízení v budoucnosti ("obrana ... se fakticky otevírá ... ne dříve, než za pět let") jsou pouhou spekulací a k těm Ústavní soud přihlížet nemůže.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj