Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 127/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Michala Schwertschala a Jana Schwertschala, zastoupených Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -155 ze dne 26. 11. 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -88 ze dne 17. 10. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. -62 ze dne 11. 9. 2017 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali vůči žalované obchodní společnosti Chytrý nájem s. r. o. vydání směnek, které stěžovatelé vystavili a podepsali v rámci uzavření smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 2015. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, dle něhož je právní posouzení věci vrchním soudem v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. ze dne 30. 9. 2019. Stěžovatelé konkrétně namítli, že Nejvyšší soud v obdobných věcech rozhodoval odlišně, a příkladmo odkázali na jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. či sp. zn. . Stěžovatelé rovněž odkázali na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2017 a

sp. zn.

ze dne 3. 11. 2020, které dle jejich názoru řešily obdobnou problematiku odchylně od soudů rozhodujících v jejich věci. Stěžovatelé mají za to, že uplatnění korektivu dobrých mravů připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto dle nich měly obecné soudy zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila jejich schopnost splnit v budoucnu jejich závazek, zvláště když prověrku úvěruschopnosti provedla nedostatečně, a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by soudy ve věci stěžovatelů vybočily z kautel spravedlivého procesu. Podstatou soudy řešeného případu stěžovatelů byla otázka, zda na smluvní vztah mezi stěžovateli a žalovanou obchodní společností vyplývající z předmětné smlouvy o půjčce dopadá někdejší , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění, a tím i jeho ustanovení vylučující použití směnky nebo šeku ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru. Soudy srozumitelně a logicky vyložily, proč se citovaný zákon na smlouvu o půjčce nevztahuje. V té souvislosti zvláště Nejvyšší soud poukázal na to, že ustanovení jednoznačným způsobem vymezuje případy, kdy jej nelze na vztah smluvních stran použít, přičemž mezi nimi je i bezúročná či jinak bezúplatná půjčka [ cit. zák.]. Protože v daném případě nebyla smluvními stranami sjednána úplatnost půjčky, zmíněný zákon, resp. jeho ustanovení zapovídající užití směnky jako zajišťovacího nástroje není možné použít. K tomu dovolací soud doplnil, že na úplatnost půjčky nelze usuzovat ani z ujednání o smluvní pokutě, kterou nelze zaměňovat s úplatností půjčky. Odkázal přitom na obdobný případ řešený rozsudkem sp. zn. ze dne 30. 9. 2019 (str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Odtud je patrné, že napadená soudní rozhodnutí netrpí ústavně zapovězenou libovůlí ani jiným ústavně významným nedostatkem, ale je z nich naopak zřejmé, jakými úvahami se soudy ve svém rozhodování řídily po skutkové i právní stránce.

Odkazy stěžovatelů na judikáty Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. či sp. zn. neobstojí, neboť v případech jimi řešených nešlo o posouzení přípustnosti či nepřípustnosti směnek u smluv o půjčce na pozadí zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž o otázky týkající se vůbec samotného obsahu smluv a jejich faktické realizace. Nadto nelze přehlédnout, že předmětem řízení, z něhož vzešla stěžovateli rozporovaná soudní rozhodnutí, byla žaloba stěžovatelů na vydání směnek, a nikoli žaloba, jíž by se naopak věřitelská obchodní společnost vůči stěžovatelům domáhala zaplacení částek ze směnek plynoucích. I v tomto ohledu není odkaz na vzpomenutou judikaturu Nejvyššího soudu případný. Z týchž důvodů ovšem nejsou přiléhavými ani odkazy stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2017 (N 17/84 SbNU 205) a

sp. zn.

ze dne 3. 11. 2020. Prvně uvedený nález řeší otázky související s povinností soudů zabývat se kauzálními námitkami směnečného ručitele. V případě stěžovatelů však nebyl žalován výkon práv z uplatněných směnek jsoucí v rozporu s dobrými mravy, ale vydání směnek stěžovatelům, závěry tohoto nálezu tak na věc stěžovatelů již pro tento důvod nedopadají. Nález ve věci

sp. zn.

se netýkal smlouvy o půjčce, nýbrž smlouvy o úvěru, k jehož zajištění bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem. Směnky, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali, však použity nebyly. Krom toho jedinečné skutkové okolnosti tehdy souzené věci rozhodné pro uplatnění korektivu dobrých mravů (zneužití důvěry ve zvláštní rodinné situaci - viz blíže bod 25 cit. nálezu) nejsou na případ stěžovatelů přenositelné.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu