Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2927/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Jiřího Juhásze a Ing. Dagmar Brokešové, obou zastoupených JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020 č. j. -164, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2019 č. j. -110 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. -95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku zaručené y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 30. 9. 2015 č. j. -12, ve znění usnesení ze dne 23. 11. 2016 č. j. -60, uložil stěžovatelům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni, Komerční bance, a. s., částku 516 384,58 Kč s 6% úrokem od 5. 11. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 1721,28 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 25 906 Kč. Rozsudkem ze dne 17. 3. 2016 č. j. -36, ve znění usnesení ze dne 23. 11. 2016 č. j. -60, Krajský soud v Ostravě k námitkám stěžovatelů ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 č. j. -66 rozsudek nalézacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).

3. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právní úprava obsažená v , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), v rozhodném znění, jež vylučuje z účinků schváleného reorganizačního plánu dlužníka práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, se vztahuje i na směnečné rukojmí, kteří podepsali směnku zajišťující splnění pohledávky jinak dotčené reorganizačním plánem. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že spornou otázkou je to, zda se účinky zániku závazků v souvislosti se schváleným reorganizačním plánem dlužníka dle vztahují i na avalisty ze směnky nebo má aval postavení spoludlužníka či ručitele dle . Podle stěžovatelů nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu, že postavení avalisty směnky je zcela shodné s postavením obecného ručitele nebo spoludlužníka ve smyslu , a stěžovatelé jsou proto ze směnky zavázáni. Namítají, že dopady opatření přijatých v rámci reorganizačního plánu nelze přenášet na třetí osoby, původní závazek zanikl schválením reorganizačního plánu a žalobkyně byla částečně uspokojena. Výčet v je taxativní, který nelze výkladem rozšiřovat, jak to učinil Nejvyšší soud. Aval zajišťuje zaplacení směnky, a nikoliv její kauzy, kdežto ručitel zajišťuje kauzální závazek a spoludlužník je zavázán stejně jako hlavní dlužník. Závazek avala je závazkem samostatným, vyvěrajícím z vlastního právního důvodu a přistupujícím kumulativně k hlavnímu závazku. Závěrem stěžovatelé namítají, že teologický výklad zvolený Nejvyšším soudem je příliš extenzivní k tíži stěžovatelů, nedostatečně odůvodněný a nepřípustným způsobem zasahuje do legitimního očekávání stěžovatelů.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. K napadenému kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě se jedná o výjimku z obecné zásady nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy ústavní stížnost je přípustná jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo [srv. nález ze

sp. zn.

dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)].

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

9. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v předchozím řízení. Se všemi argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a své závěry řádně odůvodnily, přičemž navíc navázaly na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (srv. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. ). Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými. Sjednocování výkladu a aplikace podústavního práva je v pravomoci Nejvyššího soudu a Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze ve výjimečných případech zjevného vybočení z uznávaných pravidel výkladu a aplikace práva, zcela nedostatečného odůvodnění či jiných vad dosahujících ústavní úrovně. Takové vady však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal; stěžovatelé ostatně ani žádné takové pochybení nenamítají, jejich argumentace, kromě obecné námitky nedostatečného odůvodnění, zůstává zcela v rovině podústavního práva.

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu