Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3518/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Andreou Židovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 3347/7, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. -549, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2018 č. j. -403, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu garantované d (dále jen " "). Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

2. Krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným tím, že jiného pohrůžkou násilí donutil k obnažování a jinému srovnatelnému chování, a čin spáchal na dítěti mladším patnácti let, a zpřístupňoval dítěti filmové pornografické dílo. Tím podle krajského soudu spáchal zvlášť závažný zločin sexuálního nátlaku podle alinea 1 a odst. 5 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a přečin šíření pornografie podle . Za to jej odsoudil podle za použití k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu propadnutí věci. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že bylo nepochybně prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal stěžovatel. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že stěžovatel pod smyšlenou záminkou vlákal nezletilé do svého bytu, kde je uzamkl, pustil jim pornografický film a pod pohrůžkou, že je z bytu nepustí, kterou v nich vzbudil strach, když jim navíc ukazoval pistole a náboje, tedy pod pohrůžkou násilí, je donutil k obnažování a dalšímu srovnatelnému chování. K uloženému trestu krajský soud konstatoval, že se rozhodl uložit trest mírnější, zejména proto, že k uložení trestu došlo po více než osmi letech od spáchání skutku.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a státní zástupce odvolání. Vrchní soud o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle , odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a přečinem šíření pornografie podle na částečně pozměněném skutkovém základě. Za to mu vrchní soud podle , za použití a , uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle a podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle také trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele vrchní soud samostatným výrokem podle § 256 trestního řádu zamítl. Z podnětu následného dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch stěžovatele, Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. rozsudek vrchního soudu zrušil v celém výroku o trestu, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Vrchní soud napadeným rozsudkem, při nezměněném výroku o vině, odsoudil stěžovatele podle za použití k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu propadnutí věci. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že respektuje závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 2. 2020 č. j. -499, který byl vynesen v předchozích fázích tohoto řízení, avšak vzhledem ke všem skutečnostem považuje za nutné uložit trest v rámci zákonné trestní sazby. Podle vrchního soudu skutečně došlo k průtahům, které stěžovatel nijak nezapříčinil, avšak stěžovatel byl v mezidobí trestán pro typově stejnou trestnou činnost, byť se na něj hledí jako by nebyl odsouzen, chybí jeho sebereflexe a jde o závažnou protispolečenskou trestnou činnost.

5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl; dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky proti uloženému trestu neodpovídají věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že celková doba řízení byla příliš dlouhá, což mělo vliv nejen na samotné řízení, ale také na jeho osobnost. Dále je přesvědčen, že krajský soud neprovedl důkazy, které mu obhajoba navrhovala, aniž by tuto skutečnost vysvětlil, a také neprovedl důkazy, jejichž provedení mu v předchozích fázích řízení nařídil vrchní soud. K provedeným důkazům stěžovatel uvádí, že byly provedeny nezákonným způsobem, přičemž krom zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv byla porušena také zásada ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení. Stěžovatel také dodává, že krajský soud ztratil některé z důkazních prostředků (DVD s pornografickým obsahem a záznamy vypovědí poškozených), čímž stěžovateli ztížil možnost bránit se, tj. realizovat své ústavně zaručené právo na obhajobu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá .

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz y (dále jen " ")], který je postaven mimo soustavu soudů ( y). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

9. V prvé řadě stěžovatel namítá nepřiměřenou délku řízení, kterou sám nezavinil. V tom mu přisvědčily soudy všech stupňů a jak krajský soud, tak vrchní soud to zohlednily při stanovení výše trestu. Je zcela nepochybné, že nepřiměřená délka řízení je stavem, který má vysoký potenciál zasáhnout základní práva a svobody osoby. Jak však plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 9. 11. 2020 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz), ústavní stížnost je zásadně možno podat až proti rozhodnutí obecných soudů o stěžovatelově případné žalobě podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze uvádí, že se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti České republiky s podáním v této věci. V nyní posuzovaném kontextu délka řízení obecnými soudy však hodnocena byla a obecné soudy na ni odpovídajícím způsobem reagovaly. Jednaly tedy tak, aby stěžovatelova práva a svobody byla co nejvíce chráněna, za situace, kdy průtahy nijak nezapříčinil.

10. Stěžovatel dále namítá neprovedení důkazů, které navrhovala obhajoba, případně těch, jejichž provedení nařídil vrchní soud krajskému soudu v dřívějších fázích trestního řízení. V daném případě nejde o situaci, která je v rozhodovací praxi Ústavního soudu označována jako opomenuté důkazy [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435)]. K zásahu do základních práv a svobod stěžovatele by mohlo dojít pouze v případě, kdy obecný soud navržený důkaz neprovede, a současně dostatečně přesvědčivě nevyloží, proč tak neučinil. K této situaci však nedošlo. Krajský soud jasně a přesvědčivě vyložil, proč neprovedl důkazy navržené obhajobou, ale také proč neprovedl důkazy, jejichž provedení nařídil vrchní soud. V této souvislosti nelze pominout skutečnost, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu vrchní soud přezkoumal a neshledal v důkazním řízení vady.

11. Stěžovatel také namítá zásah do základního práva na obhajobu tím, že krajský soud ztratil některé důkazní prostředky, čímž stěžovateli znemožnil je zpochybnit a realizovat obhajobu v plném rozsahu. Tyto ztracené důkazní prostředky však nemohly být použity a nejsou proto skutečnostmi, na základě kterých by obecné soudy mohly dospět k závěru o vině a trestu. Jejich ztráta je jistě nejen překvapivá, ale především nežádoucí, avšak sama o sobě nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nutné je také podotknout, že krajský soud tuto skutečnost ve svém rozsudku reflektoval. Ke stejnému závěru o absenci kolize se základními právy stěžovatele dospěl Ústavní soud i v případě namítané nezákonnosti provedených důkazů.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu