Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3552/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Pinkové, zastoupené Mgr. Petrem Polánkou, advokátem se sídlem v Brně, Zelný trh 12, proti usnesením Městského soudu v Brně č. j. -132 a -130 ze dne 14. 10. 2020 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, č. j. 129 EX 3841/18-118 ze dne 4. 9. 2020, za účasti Městského soudu v Brně a soudního exekutora Exekutorského úřadu Chrudim Mgr. Petra Jaroše, jako účastníků řízení, a korporace Tělovýchovná jednota Favorit Brno, spolek, se sídlem v Brně, Křížkovského 416/22, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "exekuční soud") č. j. -10 byl soudní exekutor Exekutorského úřadu Chrudim Mgr. Petr Jaroš (dále jen "soudní exekutor") na návrh vedlejšího účastníka jako původního oprávněného pověřen vedením exekuce na majetek povinné stěžovatelky k vymožení pohledávky ve výši 338 707 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník následně těsně před provedením dražby nařízené soudním exekutorem pohledávku postoupil na třetí osobu a stěžovatelka navrhla se souhlasem vedlejšího účastníka zastavení exekuce. Soudní exekutor zastavil exekuci pouze částečně co do vymáhání pohledávky oprávněného, nikoli však co do vymáhání vlastní pohledávky - nákladů exekuce.

2. Následně vydal soudní exekutor napadený příkaz, kterým uložil stěžovatelce nahradit náklady exekuce ve výši 69 563 Kč. K námitkám stěžovatelky exekuční soud uvedený příkaz usnesením č. j. -130 změnil tak, že stěžovatelce uložil nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 30 827,17 Kč; snížil tak odměnu soudního exekutora na 30 % jím původně stanovené částky. Uvedeným usnesením exekuční soud současně rozhodl o námitce podjatosti soudního exekutora, vznesené stěžovatelkou, a to tak, že soudní exekutor není vyloučen z projednávání uvedené věci.

3. Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu a d (dále jen " "), ve spojení s právem na ochranu vlastnictví zaručeným y. Exekuční soud se podle stěžovatelky neodůvodněně odchýlil od svých závěrů vyjádřených v usnesení č. j. -108 ze dne 29. 7. 2020, jímž zamítl návrh stěžovatelky na zastavení zbývající části exekuce a ve kterém se k otázce výše odměny soudního exekutora již vyjádřil. Porušení svých práv stěžovatelka dovozuje z chybně určené částky (výše vymáhané pohledávky, namísto výše vymoženého plnění či nanejvýš výše úplaty za postoupení pohledávky), z níž soudní exekutor odvozuje výši své odměny. Rozhodnutí exekučního soudu je výsledkem extrémního interpretačního excesu, který by z ústavněprávního hlediska neměl obstát, přestože jde stěžovatelce "pouze" o náklady řízení; částku uloženou stěžovatelce exekučním soudem totiž nelze s ohledem na její osobní a majetkové poměry považovat za bagatelní. Ve vztahu k rozhodnutí o námitce podjatosti soudního exekutora stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že obsah její námitky směřuje vůči postupu exekutora ve věci jako důvodu nezpůsobilému založit pochybnost o jeho nestrannosti.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu .

5. Ačkoli ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o nepodjatosti soudce (soudního exekutora) obvykle Ústavní soud odmítá jako nepřípustnou pro její předčasnost (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 6. 2018, či usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v projednávané věci je zřejmé, že exekuční řízení je u konce a stěžovatelka již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany pro případ, že by její námitka podjatosti nebyla vypořádána korektně. Ústavní stížnost je proto v této části přípustná.

6. Nepřípustná je však v části směřující proti příkazu soudního exekutora, neboť ten byl změněn (rovněž napadeným) usnesením exekučního soudu, a to ve prospěch stěžovatelky, byla-li jím uložená platební povinnost oproti příkazu soudního exekutora snížena o více než polovinu. I kdyby tedy Ústavní soud shledal stížnost důvodnou v části směřující proti usnesení exekučního soudu č. j. -130, samotné jeho zrušení by k ochraně práv stěžovatelky postačovalo, neboť by se exekučnímu soudu znovu otevřel prostor pro revizi příkazu soudního exekutora. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti proto Ústavní soud shledává stížnost v dané části objektivně nepřípustnou.

7. V přípustné části směřující proti usnesením exekučního soudu, s jejichž obsahem se Ústavní soud seznámil, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

8. Podle obsahu svého podání je si stěžovatelka dobře vědoma postavení Ústavního soudu a jeho role stojící mimo soustavu obecného soudnictví. K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

9. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny okolnosti odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu. Již z výše zmíněného usnesení exekučního soudu

č. j. -108, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí a které stěžovatelka rovněž přiložila k ústavní stížnosti, je patrno, že svou argumentaci předkládanou Ústavnímu soudu stěžovatelka opakovaně a bez úspěchu uplatňovala v exekučním řízení. Přestože stěžovatelka odůvodnění napadených rozhodnutí exekučního soudu neakceptuje, Ústavní soud na nich nespatřuje nic závadného - exekuční soud přesvědčivě a srozumitelně vyložil, proč určil výši odměny soudního exekutora uvedeným způsobem (fakticky vykonaná exekuční činnost při zohlednění specifických skutkových okolností) a proč není z projednávání věci vyloučen (skutečnost, že se soudní exekutor domáhá své odměny, není důvodem k pochybnosti o jeho nestrannosti). Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením soudního exekutora porušení jejích základních práv nezakládá.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu