Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3417/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 85/238, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -207 ze dne 29. 9. 2020 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. -164 ze dne 2. 4. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -143 ze dne 1. 7. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v roce 2003 způsobil dopravní nehodu, v jejímž důsledku byl nucen nahradit nemajetkovou újmu poškozeným pozůstalým ve výši 1 200 000 Kč, která podle obecných soudů v relevantní době nebyla kryta takzvaným povinným ručením. Stěžovatel vedl neúspěšně řadu soudních řízení, v nichž se domáhal náhrady částek vyplacených pozůstalým proti pojišťovně s odkazem na , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v rozhodném znění (dále jen " "). Právo na výplatu pojistného plnění na základě uvedeného ustanovení však podle tehdejšího ustáleného výkladu nezahrnovalo odčinění nemajetkové újmy poškozených; tento výklad byl později překonán až rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 18. 10. 2017, který přijal výklad extenzivnější, eurokonformní (pro stěžovatele potenciálně příznivější).

2. Dále se proto stěžovatel - v řízení předcházejícím podané ústavní stížnosti - domáhal odškodnění majetkové i nemajetkové újmy proti státu na základě , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ); újma mu měla být způsobena poškozením pověsti v důsledku exekuce vedené na základě titulu, který byl vydán pro nesprávnou aplikaci unijního práva. Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, neboť předně není naplněn již první předpoklad - existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu (který nelze spatřovat v právním posouzení pravomocně skončené věci ani v judikatorním vývoji). Nadto, i kdyby byl uplatněný nárok důvodný, byl již promlčen, přičemž vznesená námitka promlčení nebyla shledána nemravnou.

3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen " ")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu a 3, a a 2 d (dále jen " ") a dalších mezinárodních dokumentů. Ústavnímu soudu předkládá stěžovatel svůj náhled na to, jak měla být věc posouzena. Od neimplementování relevantních směrnic odvozuje svůj neúspěch v řízeních o nárocích proti pojišťovně, za který tak stát nese podle jeho přesvědčení odpovědnost.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Pozadí a průběh kauzy stěžovatele není Ústavnímu soudu cizí (viz dosud usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2014 (U 1/72 SbNU 557),

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2014,

sp. zn.

ze dne 28. 2. 2017,

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2018 a

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu je tedy známo, že totožné odškodňovací řízení se stejným výsledkem (s rozdílem pouze v žalované organizační složce státu) bylo pod sp. zn. vedeno již u Obvodního soudu pro Prahu 1 (viz usnesení

sp. zn.

).

6. Stěžovatel v odškodňovacích řízeních prakticky žádá obecné soudy, aby přezkoumaly výsledek dřívějších, pravomocně skončených řízení, daly mu za pravdu v tom, že nebyl správný a na základě této úvahy mu přiznaly nárok na odškodnění státem. Takové pojetí odpovědnosti státu by však nebylo udržitelné z hlediska vymahatelnosti práva i zachování nezávislé rozhodovací činnosti soudů. Soudní rozhodnutí, byť by se později ukázalo, že bylo vydáno na základě překonaného právního posouzení, nelze s ohledem na právní jistotu všech účastníků i třetích osob přezkoumávat do nekonečna. Případné pochybení je přezkoumatelné a napravitelné pouze v rámci opravných prostředků, které dávají účastníkům k dispozici jednotlivé procesní předpisy; v takovém případě se poškozený může domáhat odškodnění za nezákonné (zrušené) rozhodnutí podle Neexistenci nezákonného rozhodnutí (ať už z jakéhokoli důvodu) však logicky nelze obcházet tvrzením nesprávného úředního postupu ve smyslu téhož zákona jen proto, že účastník řízení nadále zpochybňuje legitimitu pravomocných (nezrušených) soudních rozhodnutí (byť by tak i činil po právu).

7. Jakkoli se tedy může stěžovateli zdát nespravedlivé, že na jeho případ aktuálně přijímaný, eurokonformní výklad nedopadá, nejde o skutečnost přičitatelnou škodní odpovědnosti státu ani podle , ani podle unijních předpisů, jak již stěžovateli obecné soudy v minulosti dostatečně vysvětlily (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. -87 ze dne 2. 12. 2015, založený ve spisu Ústavního soudu zn.

). Mimo jiné i z toho důvodu je nepřiléhavý odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2011 (N 15/60 SbNU 153), zejména však v něm šlo o porušení unijního práva v rámci normotvorby moci výkonné, nikoli rozhodovací činnosti soudů.

8. Proto také Nejvyšší soud nepochybil, nevěnoval-li pozornost částem dovolání stěžovatelem považovaným za stěžejní, které jsou však z hlediska předmětu sporu - existence nároku podle - irelevantní.

9. Relevantní je z pohledu posuzovaného řízení pouze právní závěr o tom, zda jsou naplněny podmínky vzniku odpovědnosti státu. Stěžovatel v tomto směru negativní závěr obecných soudů odmítá s tvrzením, že svůj nárok nezakládá na pro něj příznivější "změně judikatury", z níž by se snažil těžit, nýbrž na "vadné aplikaci unijního práva". Avšak jaký praktický rozdíl z pohledu předpokladů vzniku odpovědnosti státu podle , potažmo v uvedených formulacích spatřuje, není Ústavnímu soudu zřejmé.

10. Nadto je třeba dodat, že stěžovatelem v minulosti žalované nároky vůči pojišťovně byly shledány (nikoli nemravně) promlčenými (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. -153 ze dne 16. 10. 2018, aprobovaný usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2019). Jeho neúspěch v tamních řízeních tedy netkví výhradně v nesprávné aplikaci práva a nesprávných závěrech dřívější ustálené rozhodovací praxe obecného soudnictví, neboť běh promlčecí lhůty u práv z pojistného plnění byl jasně a objektivně definován zákonem (viz , , v rozhodném znění). Naplnění hypotézy citované právní normy, podle které "[u] práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události", v řízeních zahájených v roce 2008 a později v souvislosti s pojistnou událostí nastalou v roce 2003 (za uplynutí objektivní promlčecí lhůty v roce 2007 - viz např. body 2 a 3 usnesení

sp. zn.

, nebo bod 3 usnesení

sp. zn.

), již stěžovatel nemůže s ohledem na zásadu vigilantibus iura skripta sunt zvrátit žádnou právní argumentací. Uplynutí promlčecí lhůty pro uplatnění nároků stěžovatele proti pojišťovně v době před změnou judikatury (jakkoli pro stěžovatele příznivější) proto není "absurdní", "zjevně nespravedlivé" ani "odporující právní úpravě".

11. Nepřípadný je tak odkaz na nález

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), neboť u stěžovatele nešlo o právní nejistotu spočívající v tom, zda, od kdy a v jakém rozsahu běží promlčecí lhůta k uplatnění jeho nároku, nýbrž v tom, zda je nárok po právu dán, či nikoli, což je rozdíl podstatný. I kdyby byl nárok, jakého se později stěžovatel domáhal, v rozsahu soudní praxí uznáván v době, kdy promlčecí lhůta běžela, na právním postavení stěžovatele by se nic nezměnilo, neboť v rámci běžící promlčecí lhůty svůj nárok soudní cestou neuplatnil. Neměl přitom důvod se domnívat, že by se na něj zákonná promlčecí lhůta u práv na plnění z pojištění nevztahovala. Proto také nebylo ani po judikatorním obratu žádné soudní rozhodnutí v řízení iniciovaném stěžovatelem proti pojišťovně zrušeno pro svou nezákonnost, a nemohla tak státu vzniknout odpovědnost za tvrzenou újmu.

12. Ve svém podání hovoří stěžovatel o incidentní retrospektivě judikatorního odklonu [nález

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)] v domnění, že tento princip svědčí v jeho prospěch. Z aplikace principu, podle kterého je změněný právní názor aplikován i na probíhající, nikoli pouze budoucí řízení, nicméně nelze dovozovat, že se změněný právní názor v probíhajícím řízení uplatní bez ohledu na běh času a uplynutí promlčecí lhůty, byla-li vznesena (nikoli nemravná) námitka promlčení. Judikatorní odklon může mít vliv na běh promlčecí lhůty tehdy, je-li jím prostor jednotlivce k uplatnění subjektivního práva zúžen, nikoli naopak [srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 4. 2013 (N 71/69 SbNU 261), nález

sp. zn.

ze dne 10. 12. 2019, nebo i bod 13 napadeného rozsudku odvolacího soudu a v něm obsažené další odkazy].

13. Jelikož se stěžovateli nepodařilo tvrdit ani prokázat vznik odpovědnosti státu za uplatněnou materiální a nemateriální újmu, nezabýval se Ústavní soud s ohledem na osud ústavní stížnosti výtkami stěžovatele proti posouzení námitky promlčení nyní žalovaného nároku vůči státu podle ze strany obecných soudů, neboť to považoval za nadbytečné.

14. S ohledem na vše uvedené Ústavní soud (podobně jako ve všech předchozích řízeních - viz bod 5 usnesení) nesdílí přesvědčení stěžovatele, že byla porušena jeho základní práva či jmenované ústavní principy. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu