Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3304/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace AgroSteel, SE, sídlem Třebíčská 453, Náměšť nad Oslavou, zastoupené Mgr. Miroslavem Filipským, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2020 č. j. -166, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019 č. j. -139 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. června 2018 č. j. -62, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Zemánek Mikulov, spol. s r. o., sídlem Nádražní 72, Březí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen " "), v y, jakož i její právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 225 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud měl za prokázané, že mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo s dostatečně srozumitelně vymezeným předmětem, přičemž nebylo nikterak namítáno, že by vedlejší účastnice nedostála obsahu této smlouvy co do kvality či rozsahu. Provedené důkazy přitom ani částečně nenasvědčují tomu, že by v průběhu provádění díla jako celku, na jehož zhotovení se vedlejší účastnice podílela dodávkou jeřábnických prací, došlo k převzetí obsahu tohoto závazku ve vztahu k vedlejší účastnici třetí osobou. Okresní soud proto uzavřel, že povinnost k úhradě ceny díla podle , (dále jen " "), nadále zůstává na stěžovatelce jako na původním objednateli díla. Jelikož stěžovatelka této povinnosti nedostála a ocitla se tak dnem následujícím po splatnosti faktur v prodlení s úhradou peněžitého plnění, uložil jí soud kromě povinnosti hradit cenu díla i povinnost k úhradě tzv. "zákonného" úroku z prodlení podle .

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelkou v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zejména v nesprávném postupu okresního soudu a krajského soudu, které neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy (montážní deník, opakovaná výpověď Ing. Davida), jimiž hodlala stěžovatelka prokázat, že vedlejší účastnice jeřábnické práce řádně neprovedla a nepředala je stěžovatelce. Pochybení Nejvyššího soudu spočívá dle stěžovatelky v "příliš formalistickém" přístupu, na základě kterého dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat. Stěžovatelka je přesvědčena, že dovolání splňovalo všechny zákonné náležitosti, neboť stěžovatelka v dovolání uvedla svůj právní názor, že vedlejší účastnici nevznikl nárok na úhradu ceny díla, když došlo k převzetí závazku stěžovatelky společností PROKOS spol. s r. o., s čímž vedlejší účastnice vyjádřila konkludentní souhlas tím, že směřovala další fakturaci na tuto společnost.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 .

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 13. až 14.).

9. Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu i okresního soudu; naprosto zjevné pochybení stěžovatelky spočívající v podání dovolání proti rozsudku okresního soudu ponechává Ústavní soud stranou pozornosti. Jak již bylo shora uvedeno (bod 4.), Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu, že neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil, a s odkazem na svou judikaturu uvedl, že skutečnost, že stěžovatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle , přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem.

10. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jak jsou vymezeny především v , tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka sice v úvodu dovolání uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že krajský soud nesprávně posoudil předmětnou věc, tuto otázku však nijak nedefinuje, pouze zpochybňuje skutkové závěry okresního soudu a namítá, že nebylo řádně provedeno dokazování.

11. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatelky, aby se Nejvyšší soud zabýval jejími námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat.

12. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu.

14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu považovat za přípustnou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu