Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3564/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -138 ze dne 30. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Před obecnými soudy bylo k žalobě stěžovatelky vedeno proti vedlejší účastnici řízení o zaplacení částky 1 114 410 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za vynaložené náklady na opravu drážního vozidla a mimořádné výkony strojvedoucích v souvislosti se střetem vlaku stěžovatelky se spadlými stromy na železniční trati, provozované vedlejší účastnicí, v němž stěžovatelka nebyla úspěšná. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") bylo dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") č. j. -105 ze dne 13. 11. 2019 odmítnuto jako nepřípustné. Podle dovolacího soudu se odvolací soud při svém právním posouzení u první stěžovatelkou formulované právní otázky (právní posouzení příčinné souvislosti) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; u druhé, podle stěžovatelky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky (je-li provoz železnice činností zvlášť nebezpečnou ve smyslu § 2925 o. z.), pak dovolací soud dospěl k závěru, že na ní posouzení odvolacího soudu nestojí.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen " ")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " "), ve spojení s právem na ochranu vlastnictví zaručeným y a právem na svobodné podnikání podle y. V dalším textu stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, aprobovaný soudem dovolacím, podle kterého je vznik tvrzené škody důsledkem neodvratitelné události, tzv. kvalifikované náhody (vis maior), za kterou nikdo nenese odpovědnost. V daném posouzení spatřuje stěžovatelka rovněž nesprávně vyhodnocený střet práva na životní prostředí a práva na život - ochrana života a zdraví má být podle stěžovatelky přednější než ochrana potenciálně nebezpečných stromů rostoucích v blízkosti dráhy. Podle přesvědčení stěžovatelky je právní závěr o neexistenci viníka vzniku škody neudržitelný, vedlejší účastnice je provozovatelem železnice, a nese tudíž odpovědnost za její řádný provoz. Škoda podle stěžovatelky vznikla v důsledku liknavosti vedlejší účastnice při organizaci drážního provozu (porušením povinnosti zajištění jeho bezpečnosti a plynulosti).

3. Ústavní soud se seznámil s obsahem podání stěžovatelky i napadeného usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

4. Argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní relevanci, neboť je pouhou polemikou s řádně odůvodněnými právními závěry obecných soudů (v řízení zjištěný skutkový stav stěžovatelka nerozporuje). Ústavní soud však - na rozdíl od Nejvyššího soudu - není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle y soudním orgánem ústavnosti. Jestliže obecné soudy nepřisvědčí tvrzením stěžovatele, posoudí rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodní, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu za dané situace nepřípustná.

5. Stěžovatelka zpochybňuje především právní závěr o příčinné souvislosti při vzniku škody, kterou - na rozdíl od soudů - nespatřuje v neodvratitelné přírodní události, nýbrž v protiprávním chování vedlejší účastnice. Nejvyšší soud nicméně dospěl k odůvodněnému závěru, že v tomto ohledu vyřešil odvolací soud zmíněnou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Odůvodnění Nejvyššího soudu se přitom Ústavnímu soudu nejeví jako nelogické, nesrozumitelné, svévolné, či jinak vybočující z požadavků náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí. Jak je patrno z rekapitulovaného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stěžovatelka měla možnost všechny nyní opakované námitky vznést před obecnými soudy, a této možnosti také využila; prostor k vyjádření a přednesení svého stanoviska jí v řízení před obecnými soudy upřen nebyl. Skutečnost, že argumentaci stěžovatelky (odůvodněně) nepřisvědčily, porušení y nezpůsobuje.

6. Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelkou vytučněné citace judikatury dovolacího soudu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, neboť na rozdíl od citovaných úryvku stěžovatelka nenamítá, že by odvolací soud učinil na základě provedeného dokazování nesprávná či neúplná skutková zjištění a z nich špatný právní závěr o existenci příčinné souvislosti vzniku škody. Stěžovatelka výhradně nesouhlasí s právním závěrem, že z učiněných skutkových zjištění (která nerozporuje) nelze dovodit příčinnou souvislost zakládající odpovědnost vedlejší účastnice za škodu (ať už smluvní, či zákonnou). Stěžovatelka doslova uvádí, že porušení y spatřuje "právě v nijak neodůvodněném odepření přezkumu stěžovatelkou vymezené příčinné souvislosti mezi řízením provozu na dráze vedlejší účastnící a její vlastní újmou". Jelikož je však existence příčinné souvislosti otázkou právní, není její vymezení na stěžovatelce, nýbrž na soudu. Dovolací soud proto nemohl pochybit, nezabýval-li se "právním posouzením" věci stěžovatelkou, které je však odlišné, než k jakému dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem nalézacím).

7. Z podobného důvodu jsou bezpředmětné i námitky stěžovatelky ohledně porušení a y, které stěžovatelka dovozuje prakticky pouze ze skutečnosti, že nebyla se svou žalobou úspěšná.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu