Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2608/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. H., Vazební věznice P.O.BOX 99, Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Zelný trh 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2020, č. j. -167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to pro jeho rozpor s , , , a d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovateli bylo rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 2. 2020 sp. zn. uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 4. 8. 2020, č. j. -150 bylo rozhodnuto ve věci stěžovatele tak, že se ochranné léčení protialkoholní ukončuje (výrok I.) a zamítá se návrh státního zástupce na přeměnu ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě na zabezpečovací detenci (výrok II.). Ke stížnosti státního zástupce rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se ústavní ochranné protialkoholní léčení mění v zabezpečovací detenci.

Stěžovatel vytkl krajskému soudu to, že mu nebyla doručena stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 4. 8. 2020, č. j. -150, čímž se k němu nemohl vyjádřit. V daném případě přitom šlo o rozhodování o osobní svobodě stěžovatele a o návrhu na zpřísnění trestní sankce. Stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu týkající se omezování osobní svobody, z níž yplývá, že účastník má v případě podání stížnosti právo seznámit se s přednesenou rgumentací a má právo na tuto reagovat. To platí zvláště v těch případech, kdy je častník řízení omezen na osobní svobodě a kdy je doručení opisu stížnosti obhajobě ezbytné. K vyjádření by přitom měl být účastníkovi řízení poskytnut určitý časový ámec, aby byl dodržen smysl a účel zásady kontradiktornosti řízení.

III.

V souvislosti se stěžovatelem předloženou argumentací považuje Ústavní soud za odstatnou především tu část stížnosti, v níž poukazuje na skutečnost, že se nemohl yjádřit ke stížnosti podané státní zástupkyní.

Ústavní soud si za účelem posouzení předmětného případu vyžádal spis Okresního oudu Plzeň - jih, sp. zn. , z něhož mimo jiné vyplývá, že státní zástupkyně důvodnila stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 4. 8. 2020, č. j. 2 t 6/2017-150 přípisem ze dne 11. 8. 2020 (blanketní stížnost byla podána dne 4. 8. 2020 o protokolu). Z úředního záznamu ze dne 12. 8. 2020 (č. l. 171) vyplývá, že uvedeného ne bylo odůvodnění stížnosti státní zástupkyně odesláno e-mailem krajskému soudu.

Téhož dne požádal právní zástupce odsouzeného krajský soud o zaslání stížnosti, aby se k ní mohl vyjádřit. Následujícího dne, tj. 13. 8. 2020, byl právní zástupce telefonicky informován o tom, že krajský soud bude rozhodovat ve věci téhož dne, načež obhájce uvedl, že se nestihne k odůvodnění stížnosti vyjádřit.

Ústavní soud je toho názoru, že námitce, podle níž byla postupem krajského soudu porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení, lze přiznat jistou opodstatněnost. Je tomu tak proto, že v případě, kdy ústavní ochranná léčba odsouzeného byla omezena do 21. 8. 2020, krajskému soudu nic nebránilo v tom, aby obhájci odsouzeného poskytl lhůtu v řádu dnů, aby se mohl ke stížnosti vyjádřit. To platí zvláště za situace, kdy obhájce vystupoval v řízení aktivně a sám o své vůli se zajímal o to, zda byla podaná stížnost odůvodněna, neboť by se k ní chtěl případně vyjádřit.

Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008

sp. zn.

, ze dne 3. 8. 2011

sp. zn.

, ze dne 12. 4. 2016

sp. zn.

, ze dne 25. 11. 2015

sp. zn.

či ze dne 30. 6. 2016

sp. zn.

). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby.

Při posouzení intenzity zásahu v posuzované věci Ústavní soud zohlednil obsah odůvodnění krajského soudu, který vyšel nejen ze znaleckého posudku, výpovědi ošetřující lékařky, lékařských zpráv, ale též z chování stěžovatele během výkonu ochranného léčení. Uvedené skutečnosti jej pak vedly k závěru, že účel ochranného léčení nebyl naplněn, pročež protialkoholní ochranné léčení nelze ukončit. Stížnostní soud naznal, že se stěžovatel neléčil, neboť se podle své výpovědi i podle výpovědi znalce či ošetřující lékařky nepodroboval žádným léčebným postupům. Stěžovatel sice nedostal příležitost, aby se k odůvodnění stížnosti vyjádřil, na druhé straně si však lze jen stěží představit, jak by proti argumentaci státní zástupkyně, opřené o objektivní skutková zjištění vyplývající ze spisového materiálu, brojil. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdil, jak by se proti takto postavenému odůvodnění stížnosti bránil, či jak by hodlal v ní použitou argumentaci zvrátit, když pouze opakovaně tvrdí, že se k ní nemohl vyjádřit.

Za uvedených okolností by bylo zrušení jinak ústavně konformního rozhodnutí krajského soudu pouhým formálním aktem, který by nemohl v konečném důsledku vést k rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšímu. Proto Ústavní soud ke kasačnímu výroku nepřistoupil.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu