Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3340/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Daniela Cikána, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2020 č. j. -208 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. března 2020 č. j. -172, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2020 č. j. -200, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Michala Souhrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle d.

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se dne 6. 9. 2018 domáhal u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") zrušení a vypořádání spoluvlastnictví blíže určené nemovité věci s vedlejším účastníkem. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník označil návrh stěžovatele za předčasný, a společně se stěžovatelem věc prodali a rozdělili si výtěžek, stěžovatel vzal dne 6. 11. 2019 návrh zpět. Na jednání konaném dne 27. 1. 2020 okresní soud řízení zastavil v části týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dne 24. 2. 2020 a dne 4. 3. 2020 okresní soud konal další ústní jednání týkající se rozhodnutí o nákladech řízení.

3. Okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením určil, že je řízení zastaveno (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 82 096 Kč (ve znění v záhlaví uvedeného opravného usnesení) jako náhradu nákladů (výrok II.) a vrátil stěžovateli část zaplaceného soudního poplatku (výrok III.) a složenou zálohu na náklady dokazování (výrok IV.). Podle okresního soudu bylo podání žaloby stěžovatele unáhlené, z jednání vedlejšího účastníka nebylo možné dovodit, že se prodeji věci bránil. Zastavení řízení zavinil stěžovatel [srov. věta první , (dále jen " ")], a proto mu okresní soud uložil povinnost nahradit náklady řízení s rozdílně určenou tzv. tarifní hodnotou pro první část řízení do jeho částečného zastavení a pro druhou část řízení po něm.

4. Stěžovatel podal proti výroku II. uvedeného usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jenž napadeným usnesením změnil uvedený výrok tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle krajského soudu nelze stěžovateli klást k tíži, že přikročil k podání žaloby unáhleně, neboť mu vedlejší účastník neposkytl dostatečnou součinnost při (společném) záměru zrušit spoluvlastnictví a prodat nemovitou věc. Za této procesní situace je nutné vycházet z předpokladu, že ústavně zaručenému právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví odpovídá stav, kdy si každý z účastníků nese své náklady řízení podle (srov. nález ze dne 12. 12. 2019

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Totožná východiska krajský soud uplatnil i pro odvolací řízení za použití a

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zaprvé tvrdí, že mu nebyla chybně přiznána náhrada nákladů v řízení před okresním soudem v části od rozhodnutí o částečném zastavení řízení dále. Podle stěžovatele nelze závěry o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví použít co do nákladů po jeho částečném zastavení, neboť řízení v této fázi již nemělo "standardní průběh". Stěžovatel tvrdí, že jím vynaložené náklady byly zbytečné a jejich vznik zavinil vedlejší účastník. Jde proto o zvláštní důvody, které podle krajským soudem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019

sp. zn.

umožňují soudu rozhodnout o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak, že jeden z jeho účastníků nahradí náklady účastníkovi druhému.

6. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel přitom podal řádné odvolání, tomuto odvolání bylo vyhověno, a nebyl proto důvod pro použití zásad ovládajících rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i v odvolacím řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Ústavní stížnost míří výhradě proti rozhodnutím (či jejich části), kterými obecné soudy rozhodly o nákladech řízení. Uvedenou problematikou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006

sp. zn.

(N 65/40 SbNU 647)]. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.

10. K námitkám uvedeným shora zaprvé lze stěžovateli v obecné rovině přisvědčit v tom, že podle ustálené rozhodovací praxe v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnického podílu, v němž jde o rovné vlastnické právo všech účastníků, všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu. Naopak, každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. V těchto řízeních, svou povahou iudicii duplicis, zásadně nese každý z účastníků své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody (srov. bod 30 nálezu ze dne 12. 12. 2019

sp. zn.

či bod 42 nálezu ze dne 10. 11. 2020

sp. zn.

). Z bodu 45 nálezu ze dne 10. 11. 2020

sp. zn.

rovněž plyne, že je na obecných soudech, aby v každém konkrétním řízení s povahou iudicii duplicis posoudily, které zákonné ustanovení pro rozhodnutí o nákladech řízení je namístě aplikovat.

11. V nyní posuzované věci takovou úvahu krajský soud ohledně nákladů řízení před okresním soudem provedl. Dospěl přitom k závěru, že nejsou dány takové okolnosti, aby měl jeden z účastníků právo na náhradu nákladů vůči druhému účastníkovi, přičemž své závěry opřel o citovanou judikaturu Ústavního soudu. Odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je v této části řádně odůvodněno.

12. Podle citované judikatury Ústavního soudu (srov. bod 43 nálezu ze dne 10. 11. 2020

sp. zn.

) a podle Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2017 č. j. -1276) zvláštními okolnostmi, pro které lze v řízení s povahou iudicii duplicis přiznat právo náhrady nákladů jinému účastníkovi řízení, může být i obstrukční chování spoluvlastníka či procesní postoje a procesní snaha, popřípadě její absence. V nyní posuzované věci však vedlejší účastník pouze tvrdil, že mu náleží náhrada nákladů řízení. Ústavní soud nespatřuje důvod, proč by tato okolnost měla vést k tomu, aby stěžovatel obdržel v části řízení od částečného zastavení řízení plnou náhradu nákladů. Rovněž stěžovatel v této fázi aktivně uplatňoval svá (obdobná) práva, a proto neshledal-li krajský soud, že tato okolnost je uvedenou významnou okolností, nelze mu úspěšně vytýkat, že je takové rozhodnutí (závažným) excesem.

13. K námitkám uvedeným shora za druhé je nutno uvést, že stěžovatel jimi zpochybňuje výklad a použití krajským soudem. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom směru, že jako logický ("správný") si lze představit výklad, podle kterého je při rozhodování o nákladech odvolacího řízení rozhodné, v jakém poměru byl odvolatel úspěšný. Krajský soud totiž nerozhodoval o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž výhradně o odvolání stěžovatele proti výroku II. usnesení okresního soudu, kterým rozhodl o nákladech řízení.

14. Stěžovatel však sám upozorňuje, že jeho odvolání bylo vyhověno pouze částečně, domáhal-li se v konečném důsledku nejen vydání rozhodnutí, podle kterého každý z účastníků nese své náklady, ale i rozhodnutí, podle kterého mu právo na náhradu nákladů náleží. Tomu nasvědčují i jeho námitky uvedené shora zaprvé a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Takové rozhodnutí proto odpovídá míře úspěchu a neúspěchu účastníků řízení, bylo-li by možné připustit, že krajský soud postupoval chybně, nemá-li podle krajského soudu nikdo z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení - každý nese náklady své. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech odvolacího řízení se proto v samém důsledku shoduje s tím, čeho se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti. Aniž by proto Ústavní soud jakkoli předjímal, jaké pravidlo bylo namístě použít při rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení v nyní posazované věci, lze uzavřít, že ani v tomto směru napadené usnesení krajského soudu exces nepředstavuje.

15. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu