Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3318/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Plzni, se sídlem Klatovská 202, Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 456/22, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020 č. j. -914, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo cizince být vyhoštěn jen v zákoně stanovených případech zaručené y a právo nebýt podroben krutému trestu zaručené y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , odst. 2 písm. b), písm. d) , , v rozhodném znění, a zločinu týrání svěřené osoby podle , odst. 2 písm. c), písm. d) , kterých se měl dopustit na své rodině. Za trestné jednání mu byl uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 5. 2020 č. j. -878 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. V záhlaví uvedeným usnesením byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí prvoinstančního soudu. Obecné soudy neshledaly žádné skutečnosti, které by bránily uložení trestu vyhoštění ve smyslu . Stěžovateli byl zrušen trvalý pobyt k 19. 12. 2016, není možné ani hovořit o sociálních vazbách na Českou republiku, když se trestného jednání dopustil právě na své rodině. Naopak uložený trest vyhoštění má poškozené, tedy manželku a děti, před stěžovatelem chránit. Stěžovatel má nadto další rodinu v zemi svého původu. Obecné soudy neshledaly důvodnou ani námitku, že stěžovateli v zemi původu hrozí nebezpečí z důvodu jeho náboženského vyznání. Poukázaly na Taífskou dohodu, která v Libanonu zaručila rovnoprávnost muslimů a křesťanů ve vládě, a na základě judikatury správních soudů k pojmu bezpečné země a pronásledování podle azylových a pobytových právních předpisů uzavřely, že ačkoli ekonomická, politická a bezpečnostní situace Libanonu není ideální, nelze konstatovat, že by konvertita ke křesťanství byl automaticky ohrožen pronásledováním či vážnou újmou ve smyslu a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně aplikace ; má za to, že v případě vyhoštění do země původu bude vystaven mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Napadené rozhodnutí rovněž považuje za nesrozumitelné. Stěžovatel považuje za nepřiměřené, aby byl nucen do země původu vycestovat a být vystaven reálnému riziku. Zdůrazňuje, že změna náboženského vyznání je vnímaná fundamentalisty jako zrada a ti ji neváhají krutě potrestat; Libanon je země nepřátelská vůči osobám křesťanského vyznání.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní z hlediska stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

7. Stěžovatelovy námitky směřují proti zamítnutí jeho žádosti o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí [srv. nález

sp. zn.

ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)]. Uvedené je třeba vztáhnout i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu.

8. Obecné soudy se se všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl na podporu své žádosti, řádně vypořádaly. Ohledně překážky podle obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel se dopustil zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a svěřených osob, tedy své manželky a dětí. Za daných okolností proto zcela zjevně nelze hovořit o zájmu na zachování sociálního či rodinného zázemí stěžovatele na území České republiky. Stěžovateli bylo navíc na území České republiky zrušeno povolení k trvalému pobytu a v zemi původu má další rodinné příslušníky včetně dcery, se kterou pravidelně koresponduje.

9. Ve vztahu k překážce podle Ústavní soud upozorňuje, že nebezpečí v zemi původu musí být reálné, nestačí jen obavy pachatele (srv. ŠÁMAL, Pavel a kol. . 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 982). Stěžovatel žádné konkrétní indicie svědčící o tom, že by měl být v zemi původu pronásledován nebo vystaven mučení či jinému ponižujícímu či nelidskému zacházení, neuvedl. Za daných okolností proto stačilo, že obecné soudy v obecné rovině poukázaly na politickou a bezpečnostní situaci v Libanonu, který je, přes své současné ekonomické a politické problémy, považován za demokratický právní stát, jehož ústavní identitu tvoří též ochrana náboženských menšin. Je rovněž třeba zdůraznit, že za pronásledování (nebo vážnou újmu) se nepovažuje, může-li pachatel s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, pokud se obava z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu (srv. ŠÁMAL, Pavel a kol. . 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 982). Obecné soudy také podpůrně poukázaly na judikaturu správních soudů k pojmům "bezpečná země" a "pronásledování" podle zákona o azylu.

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu