Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1787/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Květoslavy Ley Přindišové, zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č. j. -503 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. března 2020 č. j. -488, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení y a a 3 a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 4. 2019 č. j. -426, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 10. 2018 č. j. -400, kterými bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Usnesením ze dne 28. 8. 2019 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč, ve kterém byla zároveň poučena, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno.

3. Stěžovatelka vyměřený soudní poplatek nezaplatila. Obvodní soud posouzením věci podle příslušných ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") v záhlaví uvedeným usnesením řízení zastavil.

4. Proti usnesení obvodního soudu brojila stěžovatelka odvoláním, v němž poukázala na nálezy Ústavního soudu, podle nichž je stanovení poplatku za odvolání proti rozhodnutí ve výše uvedeném typu řízení porušením práva na soudní ochranu, neboť nemá oporu v zákoně o soudních poplatcích. Městský soud usnesení obvodního soudu v návětí uvedeným usnesením potvrdil. S odkazem na nálezy Ústavního soudu dospěl městský soud k závěru, že namítané nedostatky se nevztahují na povinnost zaplacení soudního poplatku za dovolání. Daná část zákona o soudních poplatcích, na rozdíl od úpravy výše poplatků za odvolání, podléhala novele zákona o soudních poplatcích provedené (dále jen " "). Uvedené nemohlo zvrátit ani to, že stěžovatelka podala žalobu před účinností novely zákona o soudních poplatcích, neboť dovolání podala dlouho po dni její účinnosti.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že soudy měly na vyměření soudního poplatku za dovolání ve věcech žaloby o náhradu škody nebo újmy způsobené při výkonu veřejné moci (viz výše) analogicky použít závěry Ústavního soudu vztahující se k soudním poplatkům za odvolání. Poukazuje na skutečnost, že v době podání žaloby byl daný typ řízení osvobozen od soudních poplatků. Byly-li po novele v některých případech neústavním způsobem vyměřovány poplatky za odvolání, kterážto soudní rozhodnutí Ústavní soud zrušil, mělo by být stejným způsobem přistupováno k soudním poplatkům za dovolání, byť poplatky za dovolání již novele podléhaly.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku.

9. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v prezentaci vlastního náhledu stěžovatelky na vyměřování soudního poplatku za dovolání v řízení o žalobě na náhradu škody nebo újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování námitek uplatněných v odvolání proti usnesení obvodního soudu, které byly městským soudem vyvráceny.

10. Městský soud odůvodnil i s poukazem na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, proč nemůže být nyní vznesená námitka důvodná. Není zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje důvod pro svou podstatou svévolný analogický přístup k posouzení povinnosti zaplatit soudní poplatek za dovolání tak, jako je tomu v excesivních případech, v nichž soudy bez opory v zákoně vyměřily poplatky za odvolání. Městský soud srozumitelně vysvětlil, že jde o jinou situaci a Ústavní soud neshledal jediný relevantní důvod, proč by měl napadená usnesení zrušit. Ústavní soud ve zbytku pro stručnost odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených usnesení, k jejichž kasaci by mohl přistoupit v případě excesu, který v posuzované věci nenastal.

11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019

sp. zn.

, veřejně dostupné z http://nalus.usoud.cz).

12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu