Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3294/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Alice Sedlákové, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -308 ze dne 25. 8. 2020, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -291 ze dne 15. 1. 2020, a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -252 ze dne 25. 6. 2019, spojené s návrhem na zrušení , , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a WELLCO Brno s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle a 3 d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle y; stěžovatelka dále namítá porušení a y. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení , .

2. V dané věci se stěžovatelka žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") domáhala určení, že specifikovaný soubor částí nemovité věci není jednotkou ve smyslu ani ve smyslu , o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nebyl jí ani ke dni účinnosti vkladu prohlášení vlastníka a že vedlejší účastnice není a nebyla oprávněným držitelem vlastnického práva k tomuto souboru částí nemovité věci. Nalézací soud usnesením č. j. -190 ze dne 10. 4. 2019 nepřipustil jednak návrh stěžovatelky na změnu - rozšíření žaloby, a dále nepřipustil její návrh, aby do řízení vstoupili na stranu žalovanou ostatní spoluvlastníci dané nemovitosti. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézací soud následně žalobu stěžovatelky zamítl; dospěl k závěru, že stěžovatelka určovací žalobu směřuje pouze vůči jednomu ze spoluvlastníků budovy - vedlejší účastnici, nikoli vůči všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, a nelze tak dovodit její naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu . Další nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatelky podle nalézacího soudu spočívá v tom, že určením neexistence jednotky či vlastnického práva vedlejší účastnice by nebyla nejistota v právních vztazích účastníků odstraněna, ale naopak ještě zvýšena, neboť v předmětné budově by vznikly prostory, které by v katastru nemovitostí nebyly vůbec zapsány. Konečně nalézací soud uvedl, že poté, co byly převedeny jednotky v budově, nelze prohlásit prohlášení vlastníka budovy za neplatné a žalovat na určení, že vlastnické právo nevzniklo, neboť je chráněna dobrá víra vlastníků jednotek i třetích osob; vady prohlášení by se měly řešit dohodou spoluvlastníků nebo soudním rozhodnutím o odstranění vad prohlášení ( ).

3. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem předmětný rozsudek nalézacího soudu potvrdil jako věcně správný, přičemž se ztotožnil se všemi výše uvedenými závěry nalézacího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se řízení o určovací žalobě musí účastnit všichni spoluvlastníci, jejichž spoluvlastnické právo má být výrokem soudu dotčeno. Byly-li na základě prohlášení vlastníka (jímž byly v budově vymezeny jednotky) zapsány jednotky do katastru nemovitostí, lze podle Nejvyššího soudu případné vady prohlášení (spočívající např. v tom, že společné prostory byly vymezeny jako jednotka) odstranit jen postupem podle , bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. 1. 2014.

4. Rozsáhlou argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Za prvé, stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy neaplikovaly ústavně konformním způsobem a formalisticky trvaly na účasti všech vlastníků jednotek v řízení. Požadavek tzv. nerozlučného společenství účastníků řízení u společenství vlastníků jednotek s vyšším počtem vlastníků přitom paralyzuje řešení soudních sporů; i kdyby takový požadavek bylo třeba respektovat, měly obecné soudy podle stěžovatelky připustit vstup navrhovaných účastníků řízení. Nalézací soud ve skutečnosti těžiště rozhodování ve věci "ukryl" do procesního rozhodnutí, přitom o žalobě samotné rozhodl jen s odkazem na nedostatek pozitivního rozhodnutí o procesním návrhu o účastenství. Za druhé, stěžovatelka namítá, že její žaloba spočívá na dvou na sobě závislých petitech, které však nemají vztah k hypotéze norem podle a . Podle stěžovatelky v jejím případě nejde o žalobu na určení, že nevzniklo vlastnictví k jednotce, nýbrž jde o určení neexistence jednotky jako takové; se pak týká formálních vad vymezení jednotky, nikoli případů vad spočívající ve vymezení neexistující "fantomové" jednotky. Konečně, pro případ, že by stěžovatelčina žaloba měla být brána za zakázanou podle , navrhuje stěžovatelka zrušení uvedeného ustanovení. Stěžovatelka v tomto smyslu namítá porušení zásady rovnosti všech před zákonem a zákazu diskriminace z důvodu, že předmětné omezení není zákonem vztaženo i na spoluvlastnictví jiných nemovitých věcí.

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, který postrádá - vyjma obecného odkazu na články y - kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka toliko rozporuje závěry obecných soudů ohledně otázky existence jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; zejména pak rozporuje výklad a . Ústavní soud však k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle y povolán není a zasáhnout do činnosti obecných soudů může jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

7. Předložená argumentace stěžovatelky opomíjí, že nalézací soud nezamítl žalobu stěžovatelky pouze z důvodu, že její určovací žaloba nesměřovala vůči všem spoluvlastníkům budovy; nalézací soud naopak poukázal i na další nedostatky naléhavého právního zájmu stěžovatelky, a to zejména na skutečnost, že věcné právo k jednotce nabyla další osoba ( ). Nejvyšší soud v tomto smyslu rovněž poukázal na svoji ustálenou judikaturu, že vady prohlášení spočívající např. v tom, že společné prostory byly vymezeny jako jednotka, lze odstranit jen postupem podle . Takový závěr přitom vyplývá i z komentářové literatury (viz např. PETROV, Jan a kol. . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1188). Stěžovatelka uvedený výklad pouze obecně rozporuje, nicméně neuvádí žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by měly potenciál prokázat protiústavnost takového přístupu. Obdobně pak lze dospět k závěru, že rozhodnutí o procesním návrhu stěžovatelky na přibrání ostatních spoluvlastníků dané nemovitosti nalézací soud řádně a srozumitelně odůvodnil, uvedl-li, že s ohledem na nedostatek právního zájmu stěžovatelky vyplývajícího z by bylo zjevně procesně neekonomické připouštět do řízení dalších 177 účastníků. Jak uvedl nalézací soud, stěžovatelka se v jiném řízení odstranění vad prohlášení vlastníka podle domáhá (viz bod 10 výše citovaného usnesení nalézacího soudu). Lze tedy uzavřít, že odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za přesvědčivá, srozumitelná a ústavně konformní.

8. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelčina ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle , jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Návrh na zrušení sdílí - jako návrh akcesorický - osud ústavní stížnosti [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu