Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2816/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. N., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. -3467, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2019 č. j. -3225 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -2905 ze dne 21. 3. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených a d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. , stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. -2560 ze dne 20. 2. 2018 uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle , odst. 4 písm. a), c) . K odvolání státního zástupce a obžalovaných byl tento rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2018 č. j. -2662, neboť krajský soud dostatečně neurčil výši škody.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem poté krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu krádeže podle , odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) ve stádiu pokusu podle . Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil šesti útoky spočívajícími ve zkratce v tom, že spolu s dalšími obžalovanými vytipovali vhodné lesy k vytěžení (typicky lesy na pozemcích osob, které lze obtížně dohledat), připravili podklady k nelegální těžbě dřeva a přibrali další spoluobžalované, kteří se měli na odcizení dřevní hmoty podílet. V jednom případě byla dřevní hmota vytěžena, v jiných musela být započatá těžba zastavena či k samotné těžbě nedošlo z důvodů na obžalovaných nezávislých. Stěžovatelovo odvolání vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, jeho dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel předně nesouhlasí s vyčíslením škody, která údajně vycházela z celkové zásoby dřevní hmoty na lesních pozemcích dle teoretických údajů lesních hospodářských osnov bez ohledu na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů jako např. skutečný objem dřevní hmoty na pozemcích, odhad dřevní hmoty příslušných lesních hospodářů či počet stromů k těžbě označených. Tím dle stěžovatele došlo k maximalizaci pokusu trestného činu, k porušení zásady in dubio pro reo a ke zneužívání institutu pokusu trestného činu. V případě jednoho z útoků došlo k těžbě pouhých tří stromů (v hodnotě 3 964 Kč), stěžovatel však byl odsouzen za pokus vytěžit dřevní hmotu v hodnotě 1 786 730 Kč. Nebude-li jednání pachatele ukončeno, může takový postup údajně vést ke stanovení škod v astronomických částkách. Podle stěžovatele je potřeba stanovit, které jednání ještě stále lze považovat za "bezprostředně směřující" k dokonání trestného činu, a je nepřípustné, aby potenciální výše škody byla postavena na maximální výši, v jaké by byla bývala mohla být způsobena.

Stěžovatel v této souvislosti dodává, že vrchní soud zcela obrátil svůj přístup, neboť v původním, rušícím rozhodnutí požadoval objektivní stanovení objemu hmoty, kterou se měli odsouzení pokusit vytěžit, ale následně se ve svém druhém rozhodnutí spokojil s teoretickými údaji, aniž by změnu svého názoru vysvětlil. Jelikož byl přitom krajský soud při novém projednávání věci v tomto směru pasivní, sám stěžovatel předložil znalecký posudek, který objektivizoval objem plánované těžby dřevní hmoty, jak původně požadoval vrchní soud. Na tento posudek však údajně nebyl brán zřetel, a soudy tak neústavně selektovaly důkazy ve stěžovatelův neprospěch. V důsledku toho údajně stanovily výši možné škody bez ohledu na to, co skutečně mělo být cílem těžby, což se dle stěžovatele promítlo v "nepřiměřeně přísném odsouzení".

Konečně, stěžovatel namítá překvapivost napadeného rozsudku krajského soudu, který oproti svému původnímu rozhodnutí navýšil celkovou škodu u jednotlivých pozemků z důvodu změny právního názoru na daň z přidané hodnoty u činností souvisejících s těžbou a přiblížením vytěžené dřevní hmoty.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k porušení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté y. Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.

K námitkám stěžovatele pak lze především poznamenat, že soudy se určením možné škody zabývaly velmi důkladně. Rozhodně nevyšly čistě z toho, kolik dřevní hmoty by teoreticky bylo možno na daných pozemcích vytěžit. U každého pozemku naopak nalézací soud vysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností stanovil množství dřevní hmoty, kterou se obžalovaní pokusili vytěžit, resp. kterou již vytěžili. Jde-li např. o skutek 3, na který se stěžovatel zaměřuje nejvíce, soud vyšel nikoli jen z lesních hospodářských osnov a znaleckého posudku, nýbrž i z výpovědí svědků a spoluobžalovaných. Vyslovené závěry, tak jak byly dále rozvedeny a ve vztahu k některým skutkům upřesněny odvolacím soudem (jenž vzal do úvahy i znalecký posudek vypracovaný znalcem Vlastimilem Bruknerem), se přitom jeví logické a přesvědčivé.

Pouze pro doplnění možno uvést, že v posuzované věci nešlo o to, že by se obžalovaní spontánně rozhodli začít těžit dříví na určitém místě, načež by byli odsouzeni za pokus vytěžit veškeré množství dřeva, které se v dané oblasti nacházelo. Naopak šlo o plánovanou, koordinovanou činnost směřující k vytěžení určitého lesního pozemku. Obžalovaní přitom učinili vše, co bylo k dosažení tohoto cíle potřeba. Ústavní soud za dané situace neshledává, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení šlo o zneužití institutu pokusu trestného činu či o snahu maximalizovat výši škody. Lze na tomto místě taktéž podotknout, že se soudy podrobně zabývaly i tím, zda nelze stěžovatelovo jednání považovat např. jen za přípravu trestného činu.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze považovat za překvapivé, neboť ve svém původním, rušícím rozhodnutí prvostupňový soud v této souvislosti nezavázal k žádnému konkrétnímu skutkovému či právnímu závěru. Odvolací soud toliko uvedl, že se krajský soud bude muset podrobněji vypořádat s argumenty obžalovaných, přičemž by za tímto účelem měl doplnit či zopakovat dokazování. Jelikož krajský soud postupoval v souladu s těmito pokyny (a další důkazy byly provedeny v odvolacím řízení), nic vrchnímu soudu nebránilo odvolání stěžovatele zamítnout (nehledě na to, že odvolací soud z podnětu odvolání ostatních obžalovaných prvostupňový rozsudek ve vztahu k nim zrušil a nově rozhodl).

Jde-li o vliv daně z přidané hodnoty na výši možné škody, stěžovatel tuto námitku neuplatnil v dovolání (dle ústavní stížnosti dokonce ani v odvolání, neboť stěžovatel jen uvádí, že ji uplatnil při výslechu znalce a při závěrečné řeči), v řízení před Ústavním soudem je tedy nepřípustná.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2020

Ludvík David v. r.

předseda senátu