Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
114456.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 904/20
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Caisem, advokátem, sídlem Mladenovova 3233/7, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 sp. zn. 7 Tdo 1292/2019 , usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2019 sp. zn. 4 To 243/2019 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. března 2019 sp. zn. 1 T 146/2017 , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 146/2017 se podává, že okresní soud napadeným usnesením podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, zastavil trestní stíhání stěžovatele pro přečiny ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) , d), odst. 3 písm. b) a pomluvy podle § 184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník , neboť těžká choroba trvale vylučuje postavení stěžovatele před soud. Podle obžaloby se stěžovatel dopustil přečinu ohrožování výchovy dítěte tím, že - ve stručnosti vyjádřeno - z důvodu svého pracovního vytížení a osobní unavenosti ponechával své nezletilé děti v bytě bez odpovídajícího dozoru, komunikoval s nimi zpravidla elektronicky a svěřoval jim zajištění "chodu domácnosti", přičemž se nezajímal o jejich školní docházku, vyznačující se častými (zčásti neomluvenými) absencemi a zhoršujícím se školním prospěchem. Skutkovou podstatu přečinu pomluvy měl stěžovatel naplnit invektivami vůči zaměstnankyni orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr revizního znaleckého posudku znaleckého ústav u Fakultní nemocnice Olomouc, že trpí duševní poruchou, která trvale vylučuje jeho postavení před soud. Podle stěžovatele má revizní znalecký posudek řadu chyb a vad, je nesprávný, nepravdivý, rozporný a nepřezkoumatelný. Již sama otázka položená znaleckému ústav u, zda je stěžovatel v současné době schopen chápat smysl trestního řízení, představuje otázku právní, proto k (negativnímu) závěru znaleckého ústav u nelze přihlížet.
6. Stěžovatel má za to, že okresní soud pominul skutečnosti svědčící v jeho prospěch, zejména znalecký posudek PhDr. V. Fiedlera ze dne 26. 4. 2016, v němž znalec uvedl, že příznaky nebo přítomnost psychické poruchy s produkcí bludů u něj nezjistil. Okresní soud ale vzal za podklad svého rozhodnutí revizní znalecký posudek a na jeho základě učinil nesprávný závěr o tom, že těžká choroba znemožňuje jeho postavení před soud. Stěžovatel namítá, že ze dvou předchozích znaleckých posudků (PhDr. V. Fiedlera z roku 2016, MUDr. L. Zdrůbka a PhDr. Z. Jančuškové z roku 2017) se podává, že bludy netrpěl a netrpí. Okresní soud, tvrdí dále stěžovatel, opomenul některé důkazy, provedené důkazy hodnotil svévolně a jeho závěr, že těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud, je v extrémním rozporu s důkazy.
7. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal s jeho námitkami o nesplnění podmínek pro přibrání znaleckého ústav u k podání revizního znaleckého posudku, který proto považuje za nepoužitelný, tento posudek nebyl získán procesně přípustným způsobem a měl být proto vyloučen z předmětu úvah soudu (též z důvodu vad a řady chyb). Dále stěžovatel zpochybňuje personální složení a pracovní zkušenosti jednotlivých zpracovatelů revizního znaleckého posudku. Na podporu těchto námitek pak uvádí, jak dlouho se znaleckou činností zabývají další znalci, MUDr. L. Zdrůbek, PhDr. Z. Jančušková a PhDr. V. Fiedler.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že tyto závěry usnesení soudů nižších stupňů převzal.
9. Závěrem stěžovatel shrnuje, že psychickou poruchou netrpí, je zdravý a schopný se plnohodnotně účastnit trestního řízení a chápat jeho smysl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listin y.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
15. Stěžovatel založil svou argumentaci na přesvědčení, že se nedopustil žádného nezákonného jednání, natožpak trestného činu, a že orgány činné v trestním řízení se konstatováním, že těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud, a je tak dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, vyhýbají řešení případu v jeho prospěch.
16. Jak je patrné z odůvodnění napadených usnesení a z dalších písemností obsažených ve vyžádaném soudním spisu, okresní soud se primárně zabýval otázkou, zda stěžovatel trpí těžkou chorobou, která trvale vylučuje jeho postavení před soud, neboť o tom v průběhu trestního řízení vznikly pochybnosti. Okresní soud, za situace, kdy v trestním spisu byly založené dva znalecké posudky z odvětví psychiatrie hodnotící stěžovatelův duševní stav protichůdně, usnesením vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Na žádost státního zástupce byl poté přibrán k podání revizního znaleckého posudku znalecký ústav - Fakultní nemocnice Olomouc. Ze závěrů revizního znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel trpí poruchou s bludy, která se vyznačuje kvalitativními poruchami myšlení, v důsledku které není schopen chápat smysl trestního řízení.
17. Podle čl. 39 Listin y jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 2 odst. 2 Listin y lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Pro posouzení projednávané věci je rozhodný § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, jenž umožňuje trvalé zastavení trestního stíhání osoby stižené duševní poruchou, která trvale vylučuje její postavení před soud.
18. Vzhledem k tomu, k jakému závěru přibraný znalecký ústav ve svém revizním znaleckém posudku dospěl, okresní soud trestní stíhání stěžovatele zastavil podle § 11 odst. 1 písm. f), § 314c odst. 1 písm. a) a § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
19. Jak připomněl Ústavní soud v usneseních ze dne 29. 5. 2013
sp. zn. IV. ÚS 4859/12
, ze dne 30. 5. 2013
sp. zn. II. ÚS 1311/13
, ze dne 19. 2. 2014
sp. zn. II. ÚS 289/14
či ze dne 5. 10. 2017
sp. zn. III. ÚS 3354/16
(rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), český trestní proces tradičně není založen na principu, že by měl někdo oprávnění, aby proti němu bylo vedeno trestní stíhání. K porušení základních práv stěžovatele proto zásadně nemůže dojít tím, že proti němu není vedeno trestní stíhání vůbec, ani tím, že je zahájené trestní stíhání ukončeno, aniž by o jeho vině rozhodoval meritorně soud. Je přitom nerozhodné, že stěžovatel se závěry napadených usnesení nesouhlasí a polemizuje s nimi.
20. Jde-li o stěžovatelem uplatněné námitky procesní povahy, Ústavní soud odkazuje na bod 27. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde jsou podrobně popsány rozpory mezi závěry znaleckých posudků, které byly v trestním řízení vyhotoveny. Vzhledem k tomu, jakož i k výjimečnosti a obtížnosti případu, bylo přibrání znaleckého ústav u důvodné. Nejvyšší soud ústavněprávně konformní argumentací dovodil, že mezi zjištěními soudů nižších stupňů a revizním znaleckým posudkem není jakýkoli, natož extrémní, rozpor. Dále konstatoval, že soudy hodnotily dané znalecké posudky ve shodě s jejich obsahem, odstranily existující rozpory, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu.
21. Ústavní soud dále připomíná, že mezi nosné důvody nálezu ze dne 15. 3. 2012
sp. zn. III. ÚS 1330/11
(N 54/64 SbNU 673) začlenil závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99 , podle něhož platí, že posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž o nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedená omezení - ve spojení se shora traktovanými hledisky ústavněprávního přezkumu - se uplatní také při rozhodování Ústavního soudu, který není povolán k hodnocení zdravotního stavu stěžovatele, resp. k posouzení otázky, zda jsou závěry revizního znaleckého posudku věcně správné. Případné podání žaloby na ochranu osobnosti založené na oponentuře revizního znaleckého posudku tento výsledek řízení o ústavní stížnosti nevylučuje.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu