Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2868/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Nitkulince, zastoupeného Mgr. Renatou Strnadovou, advokátkou se sídlem Špitálská 11, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2020 č. j. -25 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2019 č. j. -47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny články 2 odst. 2, 36 a 38 odst. 2d (dále jen "").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu zjistil následující. Stěžovatel se nedostavil na předem stanovené jednání na krajskou pobočku Úřadu práce v Příbrami, a proto byl dne 22. 1. 2015 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Proti tomuto rozhodnutí se neúspěšně odvolal. Stěžovatel následně začal usilovat o obnovu řízení o svém vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. První z několika (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2019 č. j. -40) žádostí o obnovu řízení byla zamítnuta, stěžovatelova obrana rozkladem byla neúspěšná. Stěžovatel následně požádal o obnovu řízení o této jeho první žádosti o obnovu řízení. Řízení o této žádosti bylo pro její nepřípustnost (nelze žádat o obnovu řízení o žádosti o obnovu řízení) zastaveno. Proti rozhodnutí o zastavení řízení se stěžovatel bránil všemi zákonnými procesními prostředky. K zamítnutí rozkladu ministryní práce a sociálních věcí došlo dne 13. 8. 2018 rozhodnutím č. j. MPSV-2018/47125-513/1, k odmítnutí žaloby a zamítnutí kasační stížnosti pak došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

3. Krajský soud v Praze stěžovatelovu žalobu odmítl proto, že stěžovatel ani na výzvu soudu (na l. 42 ve spisu zn. ) neodstranil vady žaloby, totiž jednoznačně neuvedl, čeho přesně se žalobou domáhá. Konkrétně stěžovatel i přes upozornění, že soud může pouze zrušit napadené rozhodnutí, nadále trval na tom, že má zrušení rozhodnutí o rozkladu ze dne 13. 8. 2018 uložit Ministerstvu práce a sociálních věcí. Dále stěžovatel výslovně požadoval, aby soud tomuto ministerstvu uložil zastavit řízení o žádosti o obnovu řízení ze dne 6. 10. 2015. Stěžovatel ovšem nijak neozřejmil, jakou žádost měl na mysli, když první žádost o obnovu řízení podal až dne 19. 10. 2015.

4. Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti ztotožnil se závěry Krajského soudu v Praze stran neuchopitelnosti a neprojednatelnosti stěžovatelovy žaloby.

II. Argumentace účastníků a vedlejších účastníků řízení

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jako právní laik nemohl porozumět poučení Krajského soudu v Praze a uvést žalobní petit do souladu se zákonnými pravomocemi soudu. Stěžovatel tvrdí, že i navzdory chybnému žalobnímu petitu bylo z obsahu žaloby zřejmé, čeho se domáhal.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci i vedlejší účastník řízení. Tato vyjádření však k věci nepřinesla nic nového, a proto nebylo třeba je zasílat k replice stěžovateli.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Při výkladu mezí práva na spravedlivý proces, stanovených , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je v souladu s y nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví je tak nepřípustný. Z této premisy vyplývá jednak povinnost soudu při formulaci výzvy k odstranění vad žaloby brát v potaz individuální charakteristiky podatele, zejména není-li tento zastoupen advokátem či jiným odborně specializovaným zástupcem (srov. komentář k in Brus, M. a kol.: . Komentář. Praha: Leges, 2014, 1152 s.), jednak nutnost posoudit jako projednatelnou i takovou žalobu, z níž je jasně patrno, čeho se žalobce domáhá, byť by žalobní petit nebyl zcela pregnantně formulován (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009 č. j. -27).

10. Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal, že by Krajský soud v Praze těmto dvěma právě formulovaným povinnostem nedostál. Výzvu ze dne 13. 6. 2019 č. j. -42 lze i s přihlédnutím k úrovni stěžovatelových podání adresovaných soudu považovat za pro něj srozumitelnou. A nelze ani uzavřít, že by bylo jasně patrno, čeho se stěžovatel domáhal. Stěžovatel totiž žádal nejen zrušení rozhodnutí o rozkladu ze dne 13. 8. 2018 (byť tak dle něj neměl učinit Krajský soud v Praze, ale mělo to být tímto soudem uloženo Ministerstvu práce a sociálních věcí, což snad ještě lze ve vztahu k pochopitelnosti stěžovatelova žádání označit za bezpředmětné), ale i zastavení řízení o jakémsi ve věci dosud nikdy nefigurujícím a nijak nedoloženém návrhu.

11. Nadto je zřejmé, že i kdyby Krajský soud v Praze přistoupil k projednání žaloby, stěžovatelova situace by zůstala nezměněna. V předmětné věci totiž stěžovatel usiloval o obnovu řízení o obnově řízení (respektive po Krajském soudu v Praze požadoval zrušení rozhodnutí nepovolujícího obnovu řízení o obnově řízení), přičemž takový postup je již z podstaty institutu obnovy řízení vyloučen. Obnova řízení totiž spočívá v tom, že se dodatečně objevily jisté skutečnosti, které ovšem existovaly v době původního řízení a rozhodnutí, avšak tehdy nebyly zohledněny (srov. komentář k , , , ve znění pozdějších předpisů, in Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D.: . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 916 s.). Pokud by však existovaly skutečnosti nezohledněné při rozhodování o obnově řízení, šlo by současně o skutečnosti nezohledněné v řízení o věci samé, a tedy by bylo na místě žádat o obnovu tohoto (původního) řízení. To ostatně stěžovatel několikrát bezúspěšně učinil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2019 č. j. -40).

12. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu