Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3408/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem Orlí 483/1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2020 č. j. -276, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2020, č. j. -268, jímž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do předběžné vazby.

3. Krajský soud v Brně své rozhodnutí odůvodnil tak, že návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na vzetí stěžovatele do vazby byl založen na skutečnosti, že proti němu byl dne 30. 5. 2014 vydán evropský zatýkací rozkaz Generálním státním zastupitelstvím Lotyšské republiky sp. zn. Nr.1/1-4-99-14, a to pro jeho zajištění k trestnímu stíhání do Lotyšské republiky pro spáchání trestného činu tajná loupež (krádež) movitého cizího majetku ze skladovacího prostoru. Soud po vyhodnocení výpovědi stěžovatele a listinných důkazů obsažených v trestním spisu dospěl k závěru, že materiály předložené státním zástupcem Krajského státního zastupitelství Brno jsou dostatečné a způsobilé k rozhodnutí v této fázi extradičního řízení. Krajský soud ve svém rozhodnutí upozornil i na to, že stěžovatel již byl odsouzen i na území České republiky, a proto nelze předpokládat jeho spolupráci s příslušnými orgány. Odsouzení v Česku (pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2020 sp. zn. ) i trestní stíhání v Lotyšsku svědčí o tom, že se stěžovatel pohybuje bez jakýchkoliv omezení po území Evropské unie, což také vzbuzuje důvodnou pochybnost, že by po propuštění nevycestoval a neskrýval se nejenom na území těchto států, ale v podstatě kdekoliv v rámci Schengenského prostoru. Soud nemohl odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel se svým předáním k trestnímu stíhání do Lotyšska nesouhlasí, což jasně deklaruje jeho poměr k předávacímu řízení a lze se důvodně obávat, že by na svobodě využil všech možností, aby toto řízení zmařil.

4. Vrchní soud v Olomouci stěžovatelovu stížnost svým napadeným rozhodnutím zamítl s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně o uvalení předběžné vazby považuje za zákonné a objektivní. Stěžovatel se vyhýbá trestnímu řízení v Lotyšsku, přičemž tato situace trvá již řadu let. Navíc sám stěžovatel se zdržuje na území ČR pod falešnou identitou na základě padělaných dokladů třetího státu. Na území ČR nemá pravidelný příjem a zajištění zdrojů své obživy, ví o tom, že trpí pohlavně přenosnou nakažlivou nemocí, ale neléčí se. Samotná jím tvrzená skutečnost, že připravuje sňatek se svým přítelem, nemůže deklarovat a dokládat ukotvení k pevnému místu pobytu či existenci pevných rodinných vazeb. Ze všech těchto důvodů stížnostní soud dospěl k závěru, že nalézací soud správně dovodil všechny okolnosti odůvodňující obavu z možného útěku a následného maření dalšího řízení v trestní věci stěžovatele.

II. Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s jeho zásadní námitkou, že stěžovatel již byl jednou během řízení z důvodu nedostatků v evropském zatýkacím rozkaze z předběžné vazby propuštěn, a přesto neprchnul. K jeho zadržení pak došlo před domem, ve kterém uvedl, že pobývá. I když tedy měl stěžovatel možnost se začít skrývat či uprchnout, tak to ale neučinil. Z toho stěžovatel dovozuje, že nelze dovodit okolnosti odůvodňující obavu z jeho útěku a následného maření dalšího řízení v trestní věci. Zásah do svých základních práv pak stěžovatel spatřuje v tom, že touto námitkou se vrchní soud vůbec nezabýval.

6. Podle stěžovatele se pak vrchní soud nezabýval ani dalšími jeho námitkami a odůvodnil své usnesení na základě naprosto odlišného posouzení než krajský soud. V tom pak stěžovatel spatřuje zásah do svých práv na dvouinstanční řízení. Dále pak odkázal na nález

sp. zn.

ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), v němž Ústavní soud obecným soudům ukládá vypořádat všechny argumenty účastníků řízení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Stěžovatel vyžaduje od obecných soudů výslovnou reakci na všechny své námitky. Ústavní soud však dospěl k závěru, že se s nimi Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí vypořádal dostatečně tím, že provedl rekapitulaci důvodů, proč rozhodl o stěžovatelově vazbě, z toho pak plyne, že implicitně vypořádal jeho námitky tak, že je nepovažoval za dostatečné. Z toho důvodu lze spatřovat napadené rozhodnutí za dostatečně odůvodněné. Na tom nemůže změnit ani stěžovatelem citovaný úryvek z nálezu Ústavního soudu, který se vztahoval k jinému případu a k jiným právním i skutkovým okolnostem.

10. Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře uvádí, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jen jde-li o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, tak soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Luka proti Rumunsku ze dne 21. 7. 2009 č. 34197/02, § 56, či jeho rozsudek ve věci Antonescu proti Rumunsku ze dne 8. 2. 2011 č. 5450/02, § 33). Rovněž Ústavní soud setrvale judikuje, že pod pojem právo na spravedlivý proces nelze zahrnout povinnost reagovat na každý argument, který stěžovatel uplatnil, když z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se ztotožnily s odůvodněním (srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 7. 2019 nebo

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2019).

11. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v postupu obecného soudu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ani námitka "odebrání druhé instance" neobstojí, neboť oba soudy vycházely ze stejného skutkového stavu, jen soud druhého stupně více zdůraznil další okolnosti relevantní pro své rozhodnutí.

12. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadeným rozhodnutím obecného soudu Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu