Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2744/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Anny Smetkové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6. Praha 2, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020 č. j. -434, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d (dále jen " ") a y, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výroku II. o náhradě nákladů řízení.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka v řízení u civilních soudů částečně uspěla se žalobou o náhradu škody, způsobené jí v souvislosti s úrazem během zájezdu pořádaného žalovanou, a byla jí přiznána částka 639 949 Kč; v částce 48 000 Kč odpovídající poskytnutému příspěvku na péči pak byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku ze dne 14. 3. 2019 č. j. -340 přiznal stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení podle ust. s tím, že stěžovatelka měla neúspěch jen v poměrně nepatrné části. Odvolací soud nákladový výrok částečně změnil a o nákladech řízení rozhodl podle ust. , neboť částečný neúspěch stěžovatelky nespočívá ve znaleckém posudku nebo úvaze soudu, ani nejde o nepatrnou část předmětu řízení a přiznal stěžovatelce 86 % z celkových nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovanou pak zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka s právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Rozporuje závěr, že zamítnutá část žaloby v rozsahu odpovídajícím poskytnutému příspěvku na péči není úvahovou záležitostí soudu. Je přesvědčena o svévolné aplikaci ust. , neboť odečítání příspěvku na péči je součástí volné úvahy soudu při stanovení výše nároku stěžovatelky.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y).

Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Ověřil, že odvolací soud své závěry o patřičnosti aplikace ustanovení dostatečně odůvodnil. Vyčíslil, že stěžovatelce náleží poměrná část účelně vynaložených nákladů v rozsahu 86 % (rozdíl mezi mírou úspěšnosti stěžovatelky oproti žalované). Pokud jde o částku 48 000 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, neboť stěžovatelce byla vyplacena jako příspěvek na péči podle , o sociálních službách (dále jen " ") soud dovodil, že se nejedná o nárok závisející na úvaze soudu. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka závěr soudu o tom, že jí uvedená částka nepřísluší v řízení samém, nerozporovala.

Ústavní soud konstatuje, že interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení o nákladech řízení ze strany odvolacího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. V posuzované věci odvolací soud dostatečně odůvodnil, že od individuálně posouzené a přiznané výše náhrady škody je třeba odečíst stanovený a stěžovatelce již poskytnutý příspěvek státu na péči podle , jehož výše nebyla předmětem volné úvahy soudu. V rozsahu částky 48 000 Kč proto užití ustanovení nebylo možné (srov. obdobně

sp. zn.

a

).

Ústavní soud dodává, že poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu nejsou případné, neboť v ní přijaté závěry o volné úvaze soudů při zvažování výše nároku na náhradu škodu nelze automaticky bez dalšího vztáhnout i na negativní závěr soudů, týkající se již dané, resp. známé a poskytnuté částky příspěvku na péči.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Navíc za situace, kdy když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov.

sp. zn.

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu