Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3082/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 21/17, Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2020 č. j. -286 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. dubna 2020 č. j. -253, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a B. Č. a nezletilé B. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že I. výrokem napadeného usnesení Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") byl nařízen výkon rozhodnutí - rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 17. 5. 2018 č. j. -67, a to uložením pokuty ve výši 5 000 Kč stěžovateli (otci). Dále bylo stěžovateli uloženo uhradit pokutu na účet okresního soudu do tří dnů od právní moci rozhodnutí (II. výrok), opatrovníkem nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") bylo pro výkon rozhodnutí ustanoveno město B. - orgán sociálně-právní ochrany dětí (III. výrok) a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit první vedlejší účastnici (matce) náklady řízení (IV. výrok). Okresní soud takto rozhodl k návrhu první vedlejší účastnice, když nejprve v souladu s , o zvláštních řízeních soudních, stěžovatele vyzval, aby plnil uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech, kterým byla nezletilá svěřena do péče první vedlejší účastnice a kterým byl upraven styk stěžovatele s nezletilou, a současně jej poučil o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut či odnětím dítěte. Okresní soud uzavřel, že stěžovatelem tvrzené důvody, které jej měly vést k nerespektování pravomocného rozsudku, když nezletilou po ukončení soudně upraveného běžného styku v neděli dne 15. 3. 2020 nepředal zpět do péče první vedlejší účastnice a následně nerespektoval ani výzvu soudu, jeho jednání ospravedlnit nemohly.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesení okresního soudu též napadeným usnesením potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit první vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je pravdou, že nezletilou první vedlejší účastnici nevrátil, jak měl, učinil tak nicméně z ospravedlnitelných důvodů, když nezletilá si přála u něj zůstat nad rámec stanoveného styku a navíc byl vyhlášen nouzový stav v souvislosti s pandemií. S první vedlejší účastnicí se pokoušel spojit a uvědomit ji o tom, nicméně ta byla nekontaktní. Stěžovatel je přesvědčen, že nejednal v rozporu se zájmy nezletilé, neboť ta si přála u stěžovatele zůstat; v rozporu s jejími zájmy jednala naopak první vedlejší účastnice, podala-li návrh na výkon rozhodnutí za situace, kdy stěžovatel v jiných případech nezletilou přebírá a předává zpět bezproblémově. Stěžovatel měl navíc podezření z fyzického trestání nezletilé první vedlejší účastnicí. Rozhodly-li soudy o uložení pokuty stěžovateli bez zohlednění vyjmenovaných důvodů, které ho k danému jednání vedly, učinily tak v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , až 92 y). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.

8. Předně je nutno zdůraznit, že tytéž argumenty, jimiž stěžovatel v ústavní stížnosti ospravedlňoval své jednání, uplatnil jak v řízení před okresním soudem, tak následně ve svém odvolání. Důvody, pro něž se s nimi ani jeden ze soudů neztotožnil, jsou přitom podrobným a přesvědčivým způsobem popsány v obou napadených rozhodnutích a Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by měl řádně odůvodněné závěry soudů, jež jsou rekapitulovány v následujícím bodě, jakkoliv přehodnocovat.

9. Tvrdil-li stěžovatel, že se mu nepodařilo kontaktovat první vedlejší účastnici a ona sama se mu několik dní neozvala, bylo uvedené vyvráceno v řízení před okresním soudem, kde první vedlejší účastnice předložila kopii e-mailu ze dne 16. 3. 2020, v němž stěžovateli výslovně sděluje, že s jeho postupem nesouhlasí a žádá jej, aby jí nezletilou co nejdříve předal. Vyvrácena byla i námitka údajného nepřiměřeného fyzického trestání nezletilé první vedlejší účastnicí, když okresní soud odkázal na závěry přijaté v tomto ohledu již v předcházejícím řízení, v němž se stěžovatel domáhal svěření nezletilé do své péče, a rekapituloval obsah důkazů provedených v uvedeném řízení s tím, že ani jeden z nich podezření stěžovatele nepotvrdil. Okresní soud pak podrobně zdůvodnil i to, proč považoval za zcela nepřípustnou argumentaci stěžovatele, že motivem jeho počínání měla být snaha ubránit sebe i nezletilou před nákazou onemocněním COVID-19.

10. Ústavní soud uzavírá, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti nemohly založit její opodstatněnost, a to tím spíše, že stěžovatelem rozporovaná pokuta byla soudy uložena ve výši, která je z pohledu Ústavního soudu i zákonodárce považována za bagatelní.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu