Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2939/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Petra Kendíka, zastoupeného JUDr. Marillou Kokešovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 1336/97, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2020 č. j. , -129, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2019 č. j. , -28 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2018 č. j. -19, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), dále právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména podle y, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y a byla porušena i zásada podle y, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 11. 2018 č. j. -19 mj. ve výroku IV. neschválil oddlužení stěžovatele - dlužníka [srov. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (dále jen ""), ve spojení s ] a ve výroku V. prohlásil na majetek stěžovatele konkurs (srov. ).

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 1. 2019 č. j. , -28 potvrdil rozhodnutí městského soudu v napadených výrocích IV. a V. Důvodem pro neschválení oddlužení formou zpeněžení majetku byla především skutečnost, že stěžovatel neprokázal schopnost zaplatit nezajištěným věřitelům alespoň 30% hodnoty jejich pohledávek a ani nepředložil souhlas nezajištěných věřitelů s nižším plněním. Vrchní soud k tomu dále doplnil, že na straně stěžovatele vyvstala důvodná pochybnost o poctivosti jeho záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení [srov. ], neboť v době, kdy se již nacházel ve stavu úpadku, bezúplatně převáděl majetek (v letech 2016 a 2017) na blízké osoby (dcery), popř. jej převedl úplatně, ale za nižší než obvyklé protiplnění, přičemž tak konal vědomě, v rozporu se zájmy svých věřitelů a na jejich úkor. Vrchní soud zdůraznil, že případné schválení oddlužení předpokládá čestné a poctivé jednání dlužníka vůči jeho věřitelům. Stěžovatel však před soudem zatajil, že převedl část svého majetku, resp. tuto skutečnost posléze bagatelizoval tím, že šlo pouze o nevýznamnou část majetku. I takové jednání, jakkoliv může jít o majetek, který není zásadní, je nicméně podle vrchního soudu třeba charakterizovat jako nepoctivý záměr.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2020 č. j. , -129 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť v posouzení dovoláním předestřených otázek bylo napadené rozhodnutí vrchního soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2010 sen. zn. nebo ze dne 31. 7. 2012 sen. zn. ). K tomu Nejvyšší soud uvedl, že zásadně nevylučuje, aby insolvenční soud rozhodl o tom, zda schvaluje oddlužení, před zjištěním přihlášených pohledávek. Splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak teprve oddlužení schválí, což však ve stávající věci nenastalo.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že se jeho dovoláním věcně nezabýval a rozhodl přepjatě formalisticky. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu nesvědčí ustanovení ani skutkové okolnosti věci. Poukazuje na to, že do stavu úpadku se dostal nezákonným postupem správce daně, který mu v daňovém řízení obstavil veškerý majetek. Ohledně pohledávek přihlášených správcem daně je pak veden incidenční spor o popření jejich pravosti. Dále popírá, že by měl v úmyslu věřitele poškodit, nýbrž naopak uvádí, že chtěl dostát svým závazkům a z obsahu jím předložených dokumentů, které jsou součástí spisu, vyplývá snaha a přesvědčení, že je schopen dostát svým závazkům a splácet pohledávky věřitelů. V nařčení z nepoctivého záměru vysloveného vrchním soudem a z něj vyvozeného neschválení oddlužení spatřuje stěžovatel zásah do jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle y. Tvrzení a námitky týkající se toho, že v řízení nebyl prokázán nepoctivý záměr a stav stěžovatelova úpadku v době převodu části svého majetku, stejně jako námitky týkající se rozporů v pravosti přihlášených pohledávek, uplatňoval stěžovatel i v dovolání, avšak nebylo k nim Nejvyšším soudem přihlédnuto, v čemž spatřuje přepjatě formalistický postup.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen "")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.

9. Stěžovatel obecným soudům především vytýká, že nesprávně interpretovaly jeho jednání, kterým převedl část svého majetku na dcery, jako jednání vedené s nepoctivým záměrem, dále že nepřihlédly k tomu, že se do stavu úpadku dostal v důsledku nezákonného postupu správce daně, jakož i k dalším skutečnostem, které by měly svědčit ve prospěch řešení jeho úpadku oddlužením. Taková argumentace se nachází v poloze pouhé polemiky se závěry obecných soudů a nedosahuje ústavněprávní roviny.

10. Jak krajský, tak posléze i vrchní soud, podle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené vě. Vrchní soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je v jednání stěžovatele, kterým převedl bezúplatně svůj majetek v době, kdy se nacházel již v úpadku, třeba spatřovat nepoctivý záměr. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud nemá proti závěrům obecných soudů ohledně neschválení oddlužení a nutnosti prohlášení konkursu na majetek stěžovatele žádné výhrady.

11. Stěžovatel dále namítal porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z y (právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména) spočívající v tom, že mu je vrchním soudem podsouván nepoctivý závěr. Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatele nedomnívá, že by konstatování vrchního soudu ohledně nepoctivého záměru nemělo oporu ve zjištěném skutkovém stavu, když jak bezúplatný převod majetku, tak i stav, který lze charakterizovat jako úpadkový, byl v řízení obecnými soudy náležitě zjištěn a dostatečně odůvodněn. Nastal-li tedy stav, který je pojmenován jako nepoctivý záměr, nelze v takovém konstatování obecných soudů spatřovat porušení práv stěžovatele podle y.

12. Nelze současně přehlédnout, že pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení svědčil vedle důvodu uvedeného v (sledování nepoctivého záměru) i důvod podle (nedostačující hodnota plnění pro nezajištěné věřitele). I pokud by tedy hypoteticky nebyl shledán na straně stěžovatele nepoctivý záměr, nemohl by být stejně řešen úpadek stěžovatele oddlužením.

13. K námitce stěžovatele, že se při posuzování schopnosti stěžovatele uspokojit nezajištěné věřitele alespoň ve výši 30% nemělo přihlížet k těm pohledávkám, které v rámci přezkumného jednání popřel (zejména ke sporné pohledávce správce daně), se pak vyjádřily obecné soudy v tom smyslu, že i když byla pohledávka správce daně popřena, nelze předběžně vyloučit možnost, že bude osvědčena její pravost i výše za situace, kdy stěžovatel řadu let zjevně řádně neplnil své daňové povinnosti, o čemž svědčí pravomocné platební výměry. Tím že krajský i vrchní soud předběžně posoudily význam popření pohledávek ze strany stěžovatele pro případnou výši uspokojení nezajištěných věřitelů, přičemž jejich popření vyhodnotily jako sporné, postupovaly v intencích výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu.

14. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč považuje podané dovolání za nepřípustné, když odkázal na svoji konstantní judikaturu, od níž se vrchní soud neodchýlil. Namítá-li stěžovatel, že nebylo Nejvyšším soudem přihlédnuto k jeho tvrzením ohledně neprokázání nepoctivého záměru převodu části svého majetku, či k námitkám týkajícím se rozporů v pravosti přihlášených pohledávek, přehlíží, že šlo o námitky skutkového charakteru, k nimž Nejvyšší soud v dovolacím řízení skutečně přihlížet nemůže.

15. K výše uvedenému Ústavní soud závěrem připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle y [srov. např. nálezy ze dne 10. 10. 2017

sp. zn.

(N 186/87 SbNU 55) nebo ze dne 30. 10. 2019

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

16. V dané věci nelze uvažovat ani o porušení zásady vyplývající z y, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, neboť o daních a poplatcích nebylo stávající řízení vůbec vedeno. Domníval-li se stěžovatel, že nezákonný byl postup správce daně při obstavení jeho majetku, měl brojit právními prostředky proti tomuto postupu a v jeho rámci vydaným rozhodnutím.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu