Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3087/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti DIGITAL CROSS-STREET s.r.o., sídlem Růženínská 909/3, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 14. července 2020 č. j. 3 ZN 4335/2018-102 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 1října 2020 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle d (dále jen " "), právo na podnikání podle y a právo vlastnit majetek podle y.

2. V trestní věci podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle , odst. 4 písm. b) účinného do 31. 1. 2019, podle § 79f odst. 2, 3 trestního řádu zamítl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 14. 7. 2020 č. j. 3 ZN 4335/2018-102 žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 13. 12. 2018.

3. Stížnost podanou stěžovatelkou proti uvedenému rozhodnutí státního zástupce Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obě napadená usnesení mají následující vady:

a) zajištění majetku stěžovatelky je nedůvodné a státní orgány zdůvodnění průběžně mění, což je projevem svévole a porušením práva na soudní a jinou právní ochranu podle y;

b) na konkrétní námitky a argumenty stěžovatelky státní orgány odmítly reagovat a nijak se s nimi nevypořádaly, čímž bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu podle y;

c) státní orgány zajistily veškeré finanční prostředky stěžovatelky a neponechaly jí žádné prostředky k činnosti, čímž znemožnily její další provoz a vyvolaly riziko insolvence, neboť stěžovatelka nemá z čeho hradit ani povinné odvody na sociálním a zdravotním pojistném a vyvolaly riziko zejména nesení nákladů exekucí, čímž bylo porušeno právo na podnikání podle y a právo vlastnit majetek podle y;

d) fakticky tak došlo k uložení "korporátního trestu smrti", aniž by proběhlo jakékoli odsouzení, čistě preventivně, a popsané zajištění veškerých prostředků je hrubým způsobem neproporcionální, což je projevem svévole a porušením práva na soudní a jinou právní ochranu podle y.

5. Podle názoru stěžovatelky neexistuje vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, odmítnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 se jakkoli zabývat konkrétní argumentací stěžovatelky a konkrétně na ni odpovídat je pak projevem svévole a jde o nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí právě v kritickém bodě.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " "), a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení opakovaně zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012

sp. zn.

). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. 4. 2014

sp. zn.

(N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. 7. 2018

sp. zn.

].

9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že ačkoliv fáze prověřování trestního řízení, a zároveň i zajištění peněžních prostředků, trvá již více než jeden rok, soud je toho názoru, že tato doba není s ohledem na komplikovanost případu nepřiměřená. V případě, že existuje důvodné podezření, že věc je výnosem z trestné činnosti, je žádoucí, aby byla zajištěna, a to až do chvíle, kdy trestní řízení dospěje do stadia, ve kterém je možné učinit konečný závěr o tom, zda věc je výnosem z trestné činnosti či není.

10. Je zjevné, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci státním zástupcem a Obvodním soudem pro Prahu 4, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jak státní zástupce, tak i obvodní soud se celou věcí řádně zabývali, rozvedli, jakými úvahami se při svém rozhodování řídili a podle kterých zákonných ustanovení postupovali. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná s tím, že zajištění konkrétních peněžních prostředků stěžovatelku sice v jejích právech omezí, avšak jedná se o opatření na základě zákona a v souladu s ním. Zajištění sleduje legitimní cíl a je přiměřené zájmu společnosti na náležitém zjištění trestných činů.

11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i y. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

12. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. 1. 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Stížnostní soud se tak při zamítnutí stížnosti v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96).

13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či svévoli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

14. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu