Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2136/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sev.en EC, a. s., se sídlem K Elektrárně 227, 533 12 Chvaletice, zastoupené JUDr. Petrem Zákouckým, LL. M., advokátem se sídlem V Celnici 1034/6, 110 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -45 ze dne 26. 5. 2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. -32 ze dne 9. 1. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") vydal dne 28. 6. 2019 rozhodnutí, kterým povolil stěžovatelce podle a 4 , o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), 21. změnu integrovaného povolení pro zařízení "Spalovací zařízení o jmenovitém tepelném příkonu větším než 50 MW". Změna spočívala v prodloužení platnosti povolení k vypouštění odpadních vod z výusti I a II do 25. 5. 2023, navýšení hmotnostních limitů u ukazatelů stanovených pro výusť I, navýšení množství vypouštěných odpadních vod z výusti I, navýšení koncentračního a bilančního limitu pro ukazatel NL pro výusť II a ve schválení sedmi havarijních plánů. K odvolání osoby zúčastněné na řízení pak Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutí krajského úřadu zrušilo a věc mu byla vrácena k novému projednání.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného ministerstva žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením č. j. -32 ze dne 9. 1. 2020 odmítl. Krajský soud uvedl, že napadené "rozhodnutí" není po materiální stránce rozhodnutím, neboť se nedotýká veřejných subjektivních práv a povinností stěžovatelky. Žalované ministerstvo jím pouze vrátilo věc krajskému úřadu jakožto správnímu orgánu I. stupně, který je povinen ve správním řízení dále pokračovat a vydat rozhodnutí, jež může stěžovatelka napadnout odvoláním, a vyčerpat tak opravný prostředek. Připuštění soudního přezkumu rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle , , by ve svém důsledku vedlo k popření principu subsidiarity soudní kontroly veřejné správy.

Stěžovatelka shora citované usnesení krajského soudu napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem č. j. -45 ze dne 26. 5. 2020 zamítl. Nejvyšší správní soud - ve shodě s krajským soudem - dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí ministerstva nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení , které by podléhalo přezkumu ve správním soudnictví.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že ve správním řízení nebyly naplněny předpoklady podle § 2 písm. i) bodu 3 zákona o integrované prevenci, přičemž rozhodnutí krajského úřadu jí pravomocně založilo veřejná subjektivní práva a povinnosti, kdy tato veřejná subjektivní práva jí byla následným rozhodnutím ministerstva - v důsledku nesprávného závěru o opomenutém účastníku (osoby zúčastněné) odňata. Z tohoto důvodu mělo být rozhodnutí ministerstva podrobeno soudnímu přezkumu, neboť se jedná o rozhodnutí podle . Stěžovatelka krajskému soudu i Nejvyššího správnímu soudu vytýká to, že postupovaly zcela formalisticky, nevypořádaly se náležitě s jejími námitkami ohledně právní moci rozhodnutí krajského úřadu (o zdánlivosti právní moci se zmiňuje ve svém rozsudku až Nejvyšší správní soud) a svá rozhodnutí neadekvátně odůvodnily. Tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a rovněž jí bylo odepřeno právo na soudní přezkum orgánů veřejné moci podle , 2 y.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016).

Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozsudku - s odkazem na relevantní judikaturu - náležitě a plausibilně vyložil, proč rozhodnutí odvolacího správního orgánu vydané podle , kterým se odvoláním napadené rozhodnutí nebo jeho část ruší a věc se vrací k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, v zásadě nemůže být rozhodnutím ve smyslu , a proč rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci pouze zdánlivě (viz body 19 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku). Závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že stěžovatelka musí veškerou svou procesní aktivitu směřovat do pokračujícího správního řízení a že žalobou napadené rozhodnutí ministerstva nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení , které by podléhalo přezkumu ve správním soudnictví, jsou ústavněprávně aprobovatelné a napadený rozsudek tak nevykazuje žádný ústavněprávní deficit.

Ústavní soud tak neshledává, že by napadená rozhodnutí správních soudů byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; naopak úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu