Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2236/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. J., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, 272 01 Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 26. 5. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. -5527 ze dne 10. 1. 2020 započetl stěžovateli do souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, jenž mu bylo uloženo rozsudkem téhož soudu sp. zn. ze dne 25. 6. 2019, mimo jiné i vykonané tresty odnětí svobody, které mu byly uloženy pravomocnými rozhodnutími soudů v jeho dalších trestních věcech.

Citované usnesení městského soudu napadl stěžovatel stížností, jíž Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zčásti vyhověl a započetl do souhrnného trestu odnětí svobody i vazbu vykonanou stěžovatelem ve věci sp. zn. v době od 15. 12. 2003 od 6:45 hod. do 9. 4. 2004 do 16:50 hod. Naproti tomu s požadavkem stěžovatele na započtení i trestu odnětí svobody v délce 4 let, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 7. 12. 2010, z jehož výkonu byl stěžovatel podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. ze dne 15. 7. 2015, se vrchní soud neztotožnil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vrchní soud pochybil při vypořádání výhrad vztahujících se k započtení čtyřletého trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 7. 12. 2010. Dle stěžovatele přehlédl, že ačkoli bylo usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. ze dne 15. 7. 2015, jímž byl podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu odnětí svobody, později zrušeno v souvislosti s uložením souhrnného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , došlo posléze k jeho opětovnému obživnutí následkem kasačních zásahů Nejvyššího soudu. Ten k dovolání stěžovatele dvakrát zrušil odsuzující rozsudky v dané věci, na jejichž základě původně rozhodnutí okresního soudu pozbylo podkladu. Dle názoru stěžovatele v době uplynutí dvouleté zkušební doby podmíněného propuštění i v době uplynutí navazující roční lhůty mající za následek fikci vykonání trestu dle bylo rozhodnutí okresního soudu obnovené, a tudíž měl vrchní soud dobu takto vykonaného trestu započíst do souhrnného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadeném usnesení vrchního soudu neshledal.

Stěžovateli nelze v jeho argumentaci přisvědčit. Stěžovatel v ní totiž vychází z předpokladu, že opakované rušení vzpomínaného usnesení Okresního soudu v Pardubicích o podmíněném propuštění pravomocnými odsuzujícími rozsudky (do doby jejich kasace rozhodnutími Nejvyššího soudu) ukládajícími souhrnný trest odnětí svobody nemělo žádný vliv na trvání zkušební doby, potažmo roční lhůty předvídané ustanovením vedoucí k fikci vykonání trestu, s čímž nelze souhlasit.

Především je třeba podotknout, že čtyřletý trest odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 7. 12. 2010, jehož započítání se stěžovatel domáhal, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 8. 12. 2014 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 11. 11. 2015) s ohledem na uložení souhrnného trestu odnětí svobody, do něhož tak byl předchozí čtyřletý trest odnětí svobody promítnut. Zrušením výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 7. 12. 2010 tak pozbylo usnesení Okresního soudu v Pardubicích o podmíněném propuštění stěžovatele z jeho výkonu podkladu, a sice jako rozhodnutí na takto zrušený výrok o trestu obsahově navazující ( ). Je tedy zřejmé, že právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 8. 12. 2014 nebylo lze hledět na stěžovatele jako podmíněně propuštěného, a proto mu ani nemohla běžet dvouletá zkušební doba podmíněného propuštění. Nadto, jak si vrchní soud přiléhavě povšiml, stěžovatel se po značnou část období, v němž měla zkušební doba běžet, nacházel právě ve výkonu souhrnného trestu odnětí svobody, do něhož byl původní čtyřletý trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 7. 12. 2010 "přetaven". Nebylo tedy možné, aby se stěžovatel vykonávající předmětný souhrnný trest odnětí svobody současně nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění z trestu, který byl do souhrnného trestu vtělen postupem dle (viz bod 7 napadeného usnesení vrchního soudu).

Tvrdí-li pak stěžovatel, že v důsledku dvou pozdějších kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k rozsudkům ukládajícím souhrnný trest odnětí svobody zahrnující v sobě i zmíněný čtyřletý trest odnětí svobody došlo k obživnutí usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. ze dne 15. 7. 2015 o jeho podmíněném propuštění, dlužno poznamenat, že se tak nestalo s účinky ex tunc, nýbrž s účinky ex nunc. Jinak řečeno, kasací těchto pravomocných odsuzujících rozsudků (rušících podmíněné propuštění) nedošlo k navrácení běhu zkušební doby tak, jako kdyby ono usnesení okresního soudu o podmíněném propuštění bylo nikdy nepozbylo svého podkladu, resp. bývalo nebylo zrušeno. Krom toho stěžovatelem zmiňovaná rušící rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou současně rozhodnutími, jimiž se trestní řízení končí. Jak je patrné z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. -84 ze dne 28. 8. 2018, přiloženého k ústavní stížnosti, nebylo v té době soudem prvního stupně po posledním stěžovatelem odkazovaném kasačním zásahu dovolacího soudu (v podobě usnesení sp. zn. ze dne 28. 6. 2018) doposud rozhodnuto o trestu stěžovatele. V tomto směru jsou tudíž jeho úvahy o započítání trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 7. 12. 2010 předčasné. Za této situace je třeba s ohledem na možnost (ba nutnost) opakovaného postupu dle vyčkat pravomocného rozhodnutí v dotčené trestní věci a teprve poté případně posoudit možnost započtení trestu odnětí svobody z citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze. Odmítl-li tedy Vrchní soud v Praze uvedenou argumentaci stěžovatele, nevybočil tím z kautel spravedlivého procesu, neboť v době jeho rozhodování nebyly pro požadovaný zápočet splněny zákonné podmínky.

Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu