Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2568/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti AWT Čechofracht a.s., se sídlem Betonářská 580/14, Ostrava-Muglinov, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. -1314, proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. -1443 ve slovech "a v bodu II. výroku potvrzuje" a proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. -1443, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze, části výroku I. a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze uvedených v záhlaví, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle y, věty první a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované ČD Cargo, a. s. (dále jen "žalovaná") o zaplacení 1 326 144,40 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a v napadené části rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 958 273 Kč (výrok II.). O nákladech řízení rozhodoval soud podle Strukturálně se jedná o odměnu advokáta podle a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen " "), za v odůvodnění specifikované úkony právní služby včetně navýšení odměny podle tarifu na dvojnásobek v celkové výši 3 262 600 Kč, dále o režijní paušály po 300,- Kč podle tarifu a o 21 % DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 686 973,- Kč. Pokud se jedná o mimořádné zvýšení odměny podle tarifu, které žalovaná požadovala v maximální (tj. trojnásobné) výši s odůvodněním, že se v posuzované věci jedná o skutkově mimořádně složitou záležitost, soud sice s tímto hodnocením souhlasil, avšak současně připomněl, že byť se v souzené věci jednalo o velmi rozsáhlá skutková tvrzení jak na straně stěžovatelky, tak na straně žalované (například podání žalované ze dne 14. 6. 2017 bylo v rozsahu 833 stran), v tomto případě ani tak nešlo o různorodost velkého množství rozdílných skutkových tvrzení, ale o mimořádnou pracnost jednotlivých úkonů danou množstvím skutkových tvrzení, která bylo nutno právním zástupcem zpracovat a posoudit. Z tohoto důvodu soud přistoupil "pouze" na dvojnásobné zvýšení odměny oproti návrhu žalované.

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem část výroku I. rozsudku městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 155 944,80 Kč (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal napadený výrok II. rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že je správný. V prvé řadě soud prvního stupně správně posoudil obtížnost a složitost věci a přiznal žalované náležité mimořádné zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 tarifu. Odvolací soud k námitkám stěžovatelky týkajícím se přiznání náhrady nákladů řízení za právní porady s klientem zdůraznil, že se podrobně zabýval okolnostmi, které vyvolaly tyto další porady s klientem, a konkrétně poukázal na oprávněnost tohoto návrhu. Proto poté, kdy přezkoumal oprávněnou výši nákladů za jeden úkon právní služby, výrok o náhradě jako věcně správný potvrdil ( ). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud v souladu s podle , když jejich výši podrobněji konkretizoval a sumarizoval.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula základní údaje o souzené věci a průběh dosavadního řízení. Poukázala především na to, že náhrada nákladů řízení se vztahuje jen na účelně vynaložené náklady, což však v předmětné věci rozhodně nebylo dodrženo, a místo pečlivého přezkumu soud první instance "převzal tvrzení" žalované. Následně stěžovatelka připomněla judikaturu Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení, a to především v případě, kdy došlo k extrémnímu rozporu mezi právními závěry a zjištěnými skutečnostmi (srov. nález

sp. zn.

), a to navíc za situace, kdy žalovaná je vlastněna státem a má vlastní právní oddělení (srov. nález

sp. zn.

). Ostatně znaky libovůle a nepřezkoumatelnosti podle stěžovatelky vykazuje v příslušné části také stručné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když ani toto neobstojí při poměření s jejím právem na spravedlivý proces a s právem vlastnit majetek

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených částí rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s napadenými výrokovými částmi a s jejich odůvodněním v rozsudcích městského soudu a Vrchního soudu v Praze, jež se týkají nákladů řízení.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

, ,

,

a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodování civilních soudů neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jejich úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětluje. Namítá-li stěžovatelka, že městský soud nedostatečně (pouze paušálně a mechanicky) odůvodnil aplikaci § 7, § 11 a také § 12 tarifu, podle Ústavního soudu odůvodnění jejich rozhodnutí svědčí o opaku. Především městský soud uceleně zvážil okolnosti případu a vyložil důvody pro své rozhodnutí a mimo jiné také pro (jen) dvojnásobné zvýšení odměny advokáta. Obdobné je nutno uvést také ke vztahu stěžovatelkou připomínané skutečnosti, že žalovaná je vlastněna státem, má vlastní právní oddělení a neměla by proto být zastoupena advokátem. Ústavní soud připomíná této otázce věnovanou vlastní konstantní judikaturu, v níž podrobně reflektuje skutečnosti vedoucí k možnému důvodnému zastoupení státních orgánů a státních organizací advokátem [srov. například

sp. zn.

,

,

(a v něm uvedená další judikatura),

]. Stručně řečeno, specifické okolnosti souzené věci byly řádně a dostatečně konstatovány a připomenuty v obou napadených rozhodnutích a Ústavní soud nemá důvod považovat jejich příslušné části za nepřezkoumatelné či dokonce za projev soudní libovůle.

Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu