Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2299/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., nyní ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -429 ze dne 27. května 2020 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. -387 ze dne 6. února 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -362 ze dne 30. října 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vydírání podle , 2 písm. c) (skutek 1.) a přečinu nebezpečného vyhrožování podle (skutky 2. a 3.), za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou, a dále povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 5 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o náhradě škody a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, jinak rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, jeho tvrzením nepřikládaly stejnou váhu jako tvrzením poškozené a interpretovaly je v jeho neprospěch; nesprávným právním posouzením byl učiněn jeden z možných závěrů, jím předestřený popis jednání nebyl vyvrácen a nebyly provedeny další jím navržené důkazy (svědecké výpovědi), které by mohly na věc přinést jiný pohled, a byla tak vyvozena nesprávná právní kvalifikace. Podle stěžovatel jde o deformované důkazy, porušení zásady in dubio pro reo a tento extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními [viz nález sp. zn. ze dne 10. července 2014 (N 140/74 SbNU 185)] nebyl napraven ani v řízení o opravných prostředcích.

3. Podle stěžovatele obecné soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem (dobrovolné pětiměsíční protialkoholické léčení, omluva rodičům poškozené a doznání se ke skutku 3.) a uložily mu v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe nepřiměřený trest. Nepřiměřenost je patrná zejména nezohledněním dříve uložených trestů, došlo k tzv. řetězení výkonu trestu - celková doba výkonu trestu odnětí svobody dosáhla 60 měsíců, což je hraniční doba, po které již není možné vážně uvažovat o hladké resocializaci běžného jedince.

4. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 36 odst. 1 a 40 d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen pro tři skutky směřující proti jeho tehdejší partnerce - poškozené (skutky 1. a 2.), a proti jejím rodičům (skutek 3.). Vzhledem k tomu, že otec poškozené telefonické vyhrožování zaznamenal, stěžovatel se k tomuto jednání doznal a napadá jen závěry týkající se jeho jednání proti poškozené. V řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti prezentoval vlastní interpretaci (1.) skutku - videozáznamu (bez zvuku) a zachyceným situacím přiznával jeho verzi svědčící význam; obdobně u (2.) skutku zpochybňoval psaní SMS a přístup k telefonům, z nichž bylo poškozené vyhrožováno.

6. Obecné soudy důkazy hodnotily pečlivě a ve vzájemné souvislosti, dostatečný prostor věnovaly videozáznamu, přičemž i Nejvyšší soud po jeho zhlédnutí vyhodnotil analýzu předloženou stěžovatelem v dovolání jako nepřesvědčivou a neodpovídající zachycené události (odst. 23). Přesto stěžovatel, ač v ústavní stížnosti uvádí, že úkolem Ústavního soudu není meritorní přezkum rozhodnutí obecných soudů, vyžaduje od něj pouze další instanční přezkum a nové hodnocení důkazů; jeho ústavněprávní argumentace se zúžila na pouhé tvrzení zásahu. Stěžovatel jen opakuje svoji obhajobu a argumentaci z opravných prostředků, s níž se obecné soudy vypořádaly.

7. Soudy se dostatečně zabývaly rovněž uloženým trestem. K tomu nalézací soud uvádí (odst. 42), že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení a jen několik dní po vynesení dalšího, v té době nepravomocného rozsudku; stěžovatel je recidivistou a v projednávané věci jde dokonce o speciální recidivu. Obecné soudy (viz například odvolací soud na str. 13 rozsudku) se zabývaly i možností uložit stěžovateli s ohledem na pluralitu trestů trest souhrnný, nenašly však k takovému postupu zákonnou oporu. Nalézací soud srozumitelně vysvětlil, proč s ohledem na souběh několika skutků, ale i s přihlédnutím k dalším stěžovateli uloženým trestům, uložil mu trest blízko spodní hranice (trestní sazba dva až osm let). Ústavní soud v takovém postupu nespatřuje extrémní vybočení ze zákonných kritérií a vázán zdrženlivostí k hodnocení výše a druhu uloženého trestu plynoucí i z jeho judikatury [viz například nálezy

sp. zn.

ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119) a

sp. zn.

ze dne 30. července 2019 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) či usnesení

sp. zn.

ze dne 22. července 2010] nepovažuje trest uložený stěžovateli za nepřiměřený.

8. Právo na přístup k soudu ( y) ani právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) neznamená záruku, že obecné soudy rozhodnou způsobem, který účastník řízení očekává, ale zaručují, že řízení proběhne podle předem zákonem daných pravidel (srovnej například usnesení

sp. zn.

ze dne 4. května 2005). Podle y jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit, a jen soud rozhoduje o vině a trestu ( y). Pokud obecný soud na základě řádně provedeného dokazování a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vyvodí jednoznačný právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, nejde o deformaci důkazů. Nesouhlas stěžovatele, jeho vlastní interpretace provedených důkazů, neznamená že objektivně vznikly a přetrvávají pochybnosti, na jejichž základě se uplatní princip in dubio pro reo; takové tvrzení je jen jeho polemiku s právními závěry obecných soudů, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti a porušit presumpci neviny ( y).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost svědčící o tom, že by byla porušena jeho základní práva; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a uvedly na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Jejich postup je zcela v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna.

10. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušené části rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu