Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2538/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. et. Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Havelkova 89/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1701 ze dne 17. června 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -1617 ze dne 10. října 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -1545 ze dne 15. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1.) zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle a 6 písm. a) a (2.) pokusu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění peněžního prostředku podle alinea první , za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou a povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 3 481 123 Kč; se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1.) zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle a 6 písm. a) a (2.) zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění peněžního prostředku podle alinea první , za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let do věznice ostrahou a povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 3 481 123 Kč; se zbytkem odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že hodnocení důkazů je nepřípustné a vnitřně rozporné, provedené důkazy netvoří podle něj logicky uspořádaný řetězec, vedoucí k závěru o vině, a tímto extrémním nesouladem se odmítl zabývat i Nejvyšší soud.

4. Stěžovatel je přesvědčen, že neexistuje jediný přímý důkaz, že nechal opatřit (opatřil) úvěrovou smlouvu nepravým podpisem své tehdejší manželky a tvrdí, že takový podpis ani nebyl potřebný. To, že stěžovatel čerpal úvěr, který nebyl schopen splácet, bez dalšího neprokazuje, že právě on zajistil zfalšování údajů v bance; pokud učinily takový závěr obecné soudy, jde o nepřípustnou deformaci důkazů [viz například nález

sp. zn.

ze dne 17. května 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Stěžovatel uvádí, že neúspěšně navrhoval nalézacímu soudu provést důkaz smluvní dokumentací k jeho předchozímu úvěru, z níž měla být patrná praxe banky, odmítnutí tohoto návrhu považuje za opomenutí důkazu a namítá porušení principu in dubio pro reo.

5. Popsaným postupem měly obecné soudy porušit právo stěžovatele spravedlivý proces a na obhajobu; právo na osobní svobodu a na ochranu rodinného a soukromého života mělo být zasaženo nutností nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud postupoval nepečlivě a neuvážlivě, neshledal-li naplnění dovolacího důvodu, ač skutek byl prokázán v rozporu se zásadami spravedlivého procesu při deformaci důkazů. Napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a 2, 10 odst. 2, 36 a 40 odst. 3 d (dále jen " "), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

6. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že stěžovatel opakovaně navýšil úvěrový limit, přičemž dohodu o posledním navýšení nepodepsala jeho tehdejší manželka, která na základě předchozích ujednání byla směnečným ručitelem, a její podpis byl na dohodě padělán (napodoben). Stejně tak nebyla pravým podpisem opatřena směnka za další (nový) úvěr stěžovatele. Vše vyšlo najevo, když pro nesplácení čerpaných úvěrů byly zesplatněny směnky a bývalé manželce stěžovatele vznikla povinnost plnit. Jakkoliv nalézací soud konstatoval, že taková situace by nemohla nastat, kdyby pracovníci banky dodržovali své povinnosti, uzavřel, že dohody o navýšení úvěrového limitu/o zřízení úvěru, inicioval stěžovatel, který také úvěry čerpal a nesplácel. Nalézací soud podrobně popsal okolnosti, které jej vedly k závěru o vině stěžovatele.

7. Uvedené závěry převzal odvolací soud, který k vynesení nového rozsudku vedla pouze skutečnost, že státní zástupce v obžalobě nesprávně označil jednání pod bodem (2.) za spáchané ve stádiu pokusu, jakkoliv je uvedené jednání dokonaným trestným činem. Z toho důvodu odvolací soud, ač zcela akceptoval závěry nalézacího soudu, v rozsahu odvolacích tvrzení stěžovatele provedl některé jím navržené důkazy, mimo jiné i nalézacím soudem odmítnuté další dokumenty banky k úvěrovým smlouvám stěžovatele (č. 1028/08/5137 a č. 1029/08/5137); ve shodě s nalézacím soudem konstatoval, že nemají stěžovatelem tvrzený význam. Pochybení v postupu nezjistil ani Nejvyšší soud, který považuje námitky stěžovatele jen za polemikou se skutkovými zjištěními obecných soudů.

8. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel znovu opakuje svoji argumentaci uplatněnou již dříve v řízení před obecnými soudy, se kterou se soudy již v pečlivě a podrobně odůvodněných rozhodnutích zcela vypořádaly. V řízení nevznikly žádné pochybnosti, pro které by měl být uplatněn princip in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že nalézací soud vysvětlil, proč neprovedl některé stěžovatelem navržené důkazy (které nadto odvolací soud provedl), uzavírá Ústavní soud (obdobně jako již i Nejvyšší soud v napadeném usnesení), že neobstojí ani námitka tzv. opomenutých důkazů.

9. Podle a 2 y je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody z jiných důvodů, než stanoví zákon; jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit ( y). Příslušným zákonem je , na základě něhož obecné soudy učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestných činů a uložily stěžovateli příslušný trest - nejde tedy o porušení práva na osobní svobodu ani o postup, jímž by bylo neoprávněně zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatele ( y). Obecné soudy rozhodovaly v souladu s právními předpisy, a proto stěžovateli nebylo upřeno právo na přístup k soudu ( y) ani na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), zaručující každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě platné právní úpravy. Tato práva nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů, které jediné jsou povolány rozhodovat o vině a trestu ( y), bude odpovídat představám nebo požadavkům účastníka řízení. Neprovede-li soud všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nebo vyvodí-li z nich jiné závěry než účastník řízení, nejde o porušení jeho práva na obhajobu ( y) - tím spíše, je-li postup soudu srozumitelně a pečlivě odůvodněn.

10. Protože nebyla zjištěna pochybení, představující skutečné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nepřipadá zásah Ústavního soudu v úvahu; samotné přesvědčení stěžovatele o extrémním nesouladu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů ani polemika s těmito závěry obecných soudů nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

11. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu