Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2964/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karola Königa, zastoupeného JUDr. Ing. Markem Andráškem, LLM, advokátem se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2020, č. j. -54, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byl porušen zákaz diskriminace podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle d (dále jen " "). Dále jim bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení podle y a právo na ochranu vlastnictví podle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Ministerstvo obrany rozhodnutím ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 234043/VP-27/OP, zamítlo námitky stěžovatele proti rozhodnutí vydanému jeho odborem sociálního zabezpečení (tzn. proti správnímu rozhodnutí prvního stupně) a toto rozhodnutí potvrdilo.

3. Rozhodnutím prvního stupně byl stěžovateli ode dne 1. 1. 2018 podle , o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2016, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2016, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2018 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2018 a o zvýšení důchodů v roce 2018, ve spojení s a , o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zvýšen výsluhový příspěvek o 1,75 % na celkovou částku 21 673 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí Ministerstvo obrany konstatovalo, že nelze zvýšit výsluhový příspěvek stěžovatele o 3,5 % tak, jak byly od srovnatelného data zvýšeny důchody vyplácené z důchodového pojištění. totiž v ustanovení jednoznačně určuje, že výsluhový příspěvek se zvyšuje jen o polovinu procentního zvýšení důchodů, což k 1. 1. 2018 činilo právě 1,75 %.

4. Proti rozhodnutí Ministerstva obrany podal stěžovatel správní žalobu, která však byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. -73, zamítnuta. Podle městského soudu totiž výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění a mechanismus jeho navyšování je speciálně upraven zákonem o vojácích z povolání. Správní orgány obou stupňů tedy postupovaly v souladu se zákonem, jestliže v rozhodném období zvýšily stěžovateli výsluhový příspěvek jen o 1,75 %.

5. Stejně tak byla zamítnuta i následná kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud především odkázal na svou předchozí relevantní judikaturu (která vznikla i na podkladě řízení vyvolaných stěžovatelem, kdy stěžovatel brojil proti zdanění výsluhového příspěvku daní z příjmů - srov. k tomu rozsudek ze dne 7. 3. 2018, č. j. -29, dostupný také na http://www.nssoud.cz). Podle ní totiž výsluhový příspěvek není důchodovou dávkou, a to již proto, že starobní důchod a výsluhový příspěvek jsou zcela odlišnými dávkami, tedy plní odlišné funkce. Zatímco výsluhový příspěvek slouží k zachování životní úrovně příslušníků ozbrojených složek při jejich dalším zaměstnání v civilním životě, starobní důchod má nahradit ztrátu nebo omezení pracovního příjmu, které nastaly v důsledku věku jako sociální události; je tedy na rozdíl od výsluhového příspěvku realizací práva na přiměřené hmotné zabezpečení podle y. Proto je také výsluhový příspěvek upraven přímo v zákoně č. , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů a nikoliv v zákoně č. , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Výsluhový příspěvek vyplácený podle a násl. zákona o vojácích z povolání zkrátka není dávkou důchodového pojištění.

6. Skutečnost, že se při rozhodování o nároku na tuto dávku a na její výplatu postupuje podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") na tom nemůže nic změnit, neboť hmotněprávní posouzení věci se nemůže odvíjet od procesních předpisů, podle nichž příslušný orgán veřejné moci postupuje. V důsledku okolnosti, že se v případě výsluhového příspěvku nejedná o dávku sociálního zabezpečení, nemůže podle Nejvyššího správního soudu obstát řada dalších námitek stěžovatele, včetně toho, že v jeho věci rozhodoval místně nepříslušný a nesprávně obsazený soud, nebo že řízení o kasační stížnosti mělo být osvobozeno od placení soudních poplatků. Výsluhový příspěvek nadto nespadá do rozsahu y a proto pravidla pro jeho přiznávání a výpočet jsou v dispozici zákonodárce. Pokud se proto zákonodárce rozhodl valorizovat výsluhový příspěvek v menší míře než je tomu u důchodů, nejedná se o protiústavní rozhodnutí, kterým by došlo k porušení práva stěžovatele na rovné zacházení.

7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.

11. Předně je vhodné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však Nejvyšší správní soud dostatečně pečlivě, srozumitelně, logicky a ústavně konformně vypořádal. Stěžovatel přitom žádnou hlubší věcnou - natožpak ústavněprávní - argumentaci nyní nepřináší, když předkládá v podstatě jediný argument pro jím zastávaný výklad, tzn. ztotožňuje výsluhový příspěvek s důchodem, aniž by se však jakkoliv pokusil reagovat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.

12. Nejvyššímu správnímu soudu lze přitom plně přisvědčit v tom ohledu, že na povahu výsluhového příspěvku nelze usuzovat jen podle toho, že se řízení o něm - včetně podání žádosti - vede částečně i podle Pro stručnost Ústavní soud v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které je v tomto ohledu plně dostačující a přesvědčivé - zejména když vyvrací stěžejní stěžovatelovo východisko poukazem na okolnost, že oblast sociálního zabezpečení pokrývá mnohem více právních vztahů než jen důchodové pojištění a argument, že vystupuje-li Ministerstvo obrany při rozhodování o výsluhovém příspěvku jako orgán sociálního zabezpečení, musí být i výsluhový příspěvek důchodem, je proto lichý.

13. Z ústavní stížnosti není rovněž dostatečně zřejmé, jak má na stěžovatelovu věc dopadat jím odkazovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1993, sp. zn. , neboť tento se týká nesprávné valorizace invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud přitom v napadeném rozsudku vysvětlil, že jiná míra valorizace výsluhového příspěvku obsažená v ustanovení § 137 zákona o vojácích z povolání ve srovnání s důchody není diskriminační, neboť výsluhový příspěvek plní odlišnou funkci než dávka důchodového pojištění, a proto stěžovatel není s poživateli důchodů ve srovnatelném postavení (nemůže se tak vůči němu jednat o diskriminaci). Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by měl tento závěr z hlediska ochrany ústavnosti ( y) jakkoliv zpochybňovat.

14. Neobstojí ani stěžovatelovo letmé konstatování, že zmiňované ustanovení zákona o vojácích z povolání je v rozporu s Úmluvy zakazujícím diskriminaci z tam uvedených důvodů. Ostatně stěžovatel návrh na zrušení tohoto ustanovení podle ustanovení sám neuplatňuje a ani rozhodující senát Ústavního soudu neshledal žádné relevantní důvody, aby podle přerušil řízení a dané ustanovení navrhl plénu Ústavního soudu ke zrušení.

15. Stěžovatel se rovněž mýlí, když tvrdí, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, jelikož z obou rozsudků vydaných v této věci je dostatečně patrno, že na všechny námitky stěžovatele bylo důsledně reagováno.

16. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu