Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2336/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Davidem Termerem, Ph.D. Opatovická 156/24, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s d.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným přečinem pomluvy podle a přečinu křivého obvinění podle . Současně bylo tímto rozsudkem upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. .

4. K podanému odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině za přečiny pomluvy a křivého obvinění odsoudil stěžovatele i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Na základě podaného dovolání byl rozsudek odvolacího soudu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. -955. Následně rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým došlo k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a to ohledně výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu a dále znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině přečinu pomluvy dle tak, že je stěžovatel vinen jednáními blíže popsanými ve výroku pod bodem III. Za jednání obsažené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 27 měsíců. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy bez uspokojivého odůvodnění odmítaly provést důkazy, které navrhoval a které by měly zásadní dopad na posouzení jeho zavinění ve vztahu ke spáchaným trestným činům. Městský soud považoval stěžovatelem navržené důkazy za nadbytečné. Stran provedených důkazů dospěly obecné soudy podle stěžovatele k chybným závěrům. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jím učiněná podání byla zveřejněna v rámci konkurzního řízení. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly jím předloženými listinami. Podání stěžovatele byla jen součástí soudního spisu a v konkurzní evidenci zveřejněna nebyla. Mohl se tak s nimi seznámit jen omezený okruh osob. Skutková zjištění obecných soudů jsou tak podle stěžovatele v extrémním nesouladu s konečnou právní kvalifikací.

III.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, tyto si provedením relevantních důkazů vytvořily dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnovaly i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotily jejich obsah a zároveň podrobně vyložily a odůvodnily (v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzaly za prokázané.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Namítá-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že tento se navrženými a neprovedenými důkazy zabýval, přičemž uvedl, z jakého důvodu další stěžovatelem navržené důkazy prováděny nebudou (srov. str. 14 a násl. a str. 18).

10. Poukazuje-li stěžovatel, na to, že jím zaslané y nebyly zveřejněny v rámci konkurzního řízení, lze jej odkázat na str. 13 napadeného rozsudku městského soudu, kde se soud s touto námitkou vypořádal. Nad uvedené lze uvést, že i kdyby stěžovatelovy y nebyly zveřejněny, byl by jimi vytvářen určitý obraz o poškozené v očích zaměstnanců soudu, s nimiž musí při výkonu svého povolání dnes a denně spolupracovat.

11. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu