Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2086/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Štarmana, zastoupeného Annou Marií Čížkovskou, advokátkou se sídlem Hvězdová 1716/2b, Praha 4, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -66 ze dne 21. 4. 2020 a č. j. -63 ze dne 3. 3. 2020, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -45 ze dne 30. 9. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -40 ze dne 16. 8. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení , a d.

2. Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve splněním jejích procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutím městského a obvodního soudu, nepřípustná. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení (č. j. -66 ze dne 21. 4. 2020), ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem Ústavní soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Naproti tomu ve vztahu k usnesení téhož soudu o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (č. j. -63 ze dne 3. 3. 2020) je ústavní stížnost opožděná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.

3. Stěžovatel totiž podal dovolání proti v záhlaví označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, které bylo Nejvyšším soudem zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, dovolací řízení tedy skončilo z formálních důvodů, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posoudit vlastní obsah dovolání. Je zřejmé, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným usnesením odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle .

4. Stěžovatel k samotnému usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení v ústavní stížnosti nic bližšího a konkrétního neuvedl. Toto rozhodnutí je ostatně logickým vyústěním (jinak nerozporované) skutečnosti, že stěžovatel soudní poplatek za podané dovolání neuhradil ve lhůtě mu určené. Tento postup Nejvyššího soudu byl nevyhnutelným, jelikož předtím nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, a nevykazuje žádné prvky ústavně zapovězené libovůle.

5. Jde-li pak právě o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, nelze než uzavřít, že ústavní stížnost vůči tomuto rozhodnutí byla podána opožděně. Napadené rozhodnutí je procesní povahy, přičemž řeší takové specifické otázky v řízení před dovolacím soudem, které se již nemohou stát předmětem dalšího soudního přezkumu (v rámci systému obecného soudnictví). Rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení pak na něj instančně již nenavazuje. Z toho důvodu běží lhůta k podání ústavní stížnosti ve vztahu k naříkanému usnesení dovolacího soudu ze dne 3. 3. 2020 samostatně. Předmětné usnesení bylo stěžovateli doručeno 6. 3. 2020. Podal-li pak stěžovatel ústavní stížnost dne 21. 7. 2020, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání (posledním dnem lhůty byla středa 6. 5. 2020). Na zmeškání této lhůty nic nemění ani ustanovení Jednak stěžovatel o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti nepožádal, jednak je zřejmé, že ústavní stížnost podal až v době, kdy již řadu týdnů neplatila taková omezení plynoucí z mimořádných opatření při epidemii, která by mu byla znemožnila nebo podstatně ztížila ústavní stížnost podat.

6. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle téhož zákona jako návrh nepřípustný a dílem dle téhož zákona jako návrh opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu