Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2468/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Lejsalové, zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem kanceláře Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 4. února 2020 č. j. -497 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. srpna 2019 č. j. -462, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní korporace MBANK SPÓLKA AKCYJNA, sídlem Senatorska 18, Warszawa, Polská republika, jednající prostřednictvím mBank S.A., organizační složky, sídlem Pernerova 691/42, Praha 8, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Kroměříži (dále jen okresní soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.

3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na vyloučení určených nemovitostí z exekuce vedené soudním exekutorem (výrok I) a stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 150 301,30 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že nejsou dány důvody pro vyloučení věci z exekuce. Podle něj bylo v řízení prokázáno, že závazek, který na sebe vzal manžel stěžovatelky, vznikl a byl splatný za trvání manželství a částečně byl také splatný před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů.

4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že odůvodnění okresního soudu je vcelku správné a odvolací námitky stěžovatelky nejsou důvodné.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka přehlédla změnu názoru Nejvyššího soudu, případně - v dalších částech dovolání - nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími v řízeních, jejichž byla účastnicí, byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí porušení povinnosti státu respektovat práva a svobody člověka vyjádřené v y (dále jen " "), povinnosti soudů poskytovat ochranu právům obsažené v y, porušení vázanosti soudu zákonem podle y a porušení principu rovnosti plynoucí z y. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy porušily principy rovnosti a ochrany práva vyjádřené v d (dále jen " ") a princip právní autonomie plynoucí z y.

7. Dále stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její základní právo na ochranu vlastnictví a zákaz jeho zneužití, jejichž záruka plyne z a odst. 3 y, právo na soudní ochranu zaručené y a právo na projednání věci veřejně bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníků, kteří se mohou vyjádřit ke všem prováděným důkazům stanovené y.

8. Stěžovatelka dále opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy porušily její základní právo na soudní ochranu dané čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 13 Úmluvy. Dále je přesvědčena, že obecné soudy porušily zákaz diskriminace upravený čl. 14 Úmluvy a porušily princip ochrany vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

9. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem, ke kterému má dojít v přiměřené lhůtě, jak plyne z y základních práv Evropské unie (dále jen " ").

10. Stěžovatelka je přesvědčena, že se Nejvyšší soud nijak nevypořádal s její argumentací, kterou uplatnila v dovolání a nerespektoval svou předchozí rozhodovací praxi. Z tohoto důvodu se domnívá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky. Přílišný formalismus spatřuje také v posouzení náležitostí dovolání, protože je přesvědčena, že přípustnost dovolání vymezila v celém jeho obsahu.

11. Stěžovatelka také namítá překvapivost rozhodnutí krajského soudu, protože byť vedlejší účastník nepředložil žádné nové skutečnosti, rozhodl v jeho prospěch. Dále stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, obecné soudy se nevypořádaly se žádným skutkovým tvrzením stěžovatelky, pouze je posoudily jako nepravdivá a jejich závěry jsou v rozporu s provedeným dokazováním.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

13. Dovolání stěžovatelky bylo zčásti odmítnuto pro nevymezení, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu, že se však Nejvyšší soud dovoláním - byť částečně - zabýval a vypořádal se s některými argumenty v něm obsaženými, je ústavní stížnost přípustná, protože tím stěžovatelka efektivně vyčerpala všechny prostředky nápravy. Z ústavní stížnosti je také patrné, že stěžovatelka vznáší argumenty proti usnesení Nejvyššího soudu, byť ústavní stížnost neobsahuje návrh na jeho zrušení. To samo o sobě také neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti, byť je tím limitován prostor pro zásah Ústavního soudu. Vzhledem k charakteru ústavní stížnosti však nebylo nutné vyzývat stěžovatelku k případnému doplnění návrhu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Tato limitace jeho pravomoci, daná principem dělby moci, se týká jak právního posouzení, tak hodnocení provedených důkazů. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení y) proto Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními.

16. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu, není patrné, že by se nevypořádaly s argumentací stěžovatelky. Rozsudek okresního soudu i rozsudek krajského soudu rekapitulují všechny provedené důkazy a hodnotí je. Při tom se nedopouští excesu, ani nepopírají logiku či empirickou zkušenost takovým způsobem, který by ospravedlnil zásah Ústavního soudu. Z rozhodnutí není patrné, že by nehodnotily důkazní návrhy stěžovatelky, ani že by stranily jedné ze stran.

17. Patrná rovněž není ani stěžovatelkou namítaná překvapivost či formalismus rozhodnutí. Z ústavní stížnosti není patrné, v čem by měly spočívat. Krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu, což nelze považovat za překvapivé, ale za výsledek, který je možné v občanském soudním řízení očekávat, protože je mezi výsledky předvídanými zákonem. A to i s přihlédnutím k namítané pasivitě vedlejší účastnice. Týž závěr plyne i pro tvrzenou nepřezkoumatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna tak, aby dostatečně chránila základní práva a svobody stěžovatelky a dodržela všechny požadavky kladené ústavním pořádkem.

18. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odvolává také na y základních práv EU. Zcela při tom pomíjí y základních práv EU, který limituje její používání na orgány, instituce a jiné subjekty Evropské unie, a dále členské státy tedy i Českou republiku, avšak výhradně pokud uplatňují právo Evropské unie. Tak tomu v tomto případě není a odkaz na u základních práv Evropské unie není relevantní.

19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu