Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2923/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 456/22, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, č. j. -532, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená , , odst. 4 a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava styku s nezletilými dcerami a synem A., M., S. a A., jejichž matkou je M. T., jakož i zbavení rodičovské odpovědnosti otce a stanovení dohledu nad výchovou.

3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. -358, zamítl návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilými (výrok I.), zbavil stěžovatele rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilým (výrok II.) a stanovil soudní dohled nad výchovou nezletilých (výrok III.).

5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že stěžovatel je oprávněn zaslat nezletilým dvakrát ročně vždy v červnu a v prosinci dopis (výrok I., bod 1., odrážka 1.1), a dále ve výroku II. tak, že se pozastavuje výkon rodičovské odpovědnosti stěžovatele k nezletilým (výrok I., bod 1., odrážka 1.2). Krajský soud současně potvrdil výrok III. rozsudku okresního soudu (výrok I., bod 2.).

6. Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu ústavní stížností, v níž uvádí, že "krajský soud přesvědčivě nezdůvodnil, z jakého důvodu se rozhodl pro tak poměrně strohou úpravu nepřímého styku otce s dětmi, a to se všemi stejně, kdy otec může dětem pouze dvakrát ročně, ve stanovenou dobu napsat dopis. Jakýkoliv přímý kontakt s dětmi byl otci odepřen, nebo nebyly upraveny ani další formy nepřímého kontaktu, např. prostřednictvím Skype." V petitu ústavní stížnosti, argumentačně směřující toliko proti výroku týkajícímu se úpravy styku s nezletilými, stěžovatel navrhuje zrušení citovaného rozsudku jako celku.

7. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k výrokům týkajícím se úpravy styku a stanovení soudního dohledu nad výchovou) a zčásti nepřípustná (ve vztahu k výroku týkajícímu se pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti).

8. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení , lze připomenout, že toto ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu v rámci řízení, v němž byla mimo jiné posuzována rovněž úprava výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem, v nichž tento soud neshledal předpoklady pro stanovení styku s nezletilými nad rámec shora uvedeného nepřímého styku sestávajícího ze zaslání dvou dopisů ročně.

10. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ , písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do formy, rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

11. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

12. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, krajský soud stanovil, že stěžovatel je oprávněn zaslat nezletilým dvakrát ročně dopis, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.

13. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud při rozhodování kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

14. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že krajský soud rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování návrhu stěžovatele, přičemž dostatečně objasnil, proč jeho styk s nezletilými omezil toliko na nepřímou korespondenční formu. Krajský soud přihlédl zejména k závažnosti protiprávního jednání, jehož se stěžovatel dopustil na svých vlastních dětech, přičemž zohlednil rovněž stanoviska nezletilých (srov. rozsudek krajského soudu, bod 23). Na takto odůvodněných závěrech krajského soudu nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat, neboť je považuje za přesvědčivé a zcela se s nimi ztotožňuje.

15. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti dovolává zrušení napadeného rozsudku krajského soudu jako celku, byť jím předložená argumentace dopadá toliko na stanovení výchovných poměrů nezletilých, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost rovněž ve vztahu ke zbývajícím výrokům tohoto rozsudku.

16. Co se týká výroku o stanovení soudního dohledu nad výchovou nezletilých, Ústavní soud považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel v tomto ohledu - jak plyne ze shora předestřeného - nepřekládá žádnou argumentaci, přičemž není povinností zdejšího soudu postupovat proprio motu a dotvářet argumentaci za něj.

17. Ve vztahu k výroku týkajícímu se rodičovské odpovědnosti pak zdejší soud shledal ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky, které mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv (srov. ustanovení , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů), ačkoliv byl o této možnosti řádně poučen (srov. rozsudek krajského soudu, s. 9).

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle cit. zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu