Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2213/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ondřeje Kalvody, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2019 č. j. -254, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2019 č. j. -265 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. -282, jakož i jim předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018 č. j. -105 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 č. j. -226, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a 3 d (dále jen " "), ve spojení s a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které řádně neprojednaly a zamítly stěžovatelovu žalobu na náhradu škody uplatněnou podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Stěžovatel má za nepochybné, že mu soudy všech stupňů, zčásti vázány nepřesným právním názorem soudu dovolacího, upřely právo na projednání jeho věci před soudem, aniž k tomu byly důvody, pro které by to procesní předpis bez kolize s ústavními imperativy připouštěl. Závěr soudů, že nárok na zadostiučinění újmy způsobené nepřetržitým trváním jediné právní skutečnosti založené výkonem veřejné moci je po částech promlčitelný, považuje stěžovatel za neudržitelný. Nesouhlasí s předpokladem, že nepřiměřeně dlouhá doba, kdy orgán veřejné moci nesplní povinnost učinit nějaký úkon, způsobuje odškodnitelnou nemajetkovou újmu právě a pouze z důvodu nejistoty výsledku. Odkazuje též na nález

sp. zn.

.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady nemajetkové újmy ve výši 260 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. a navazujících úkonů soudu, exekutorky JUDr. Šajnerové a příslušného katastrálního úřadu, jehož byl stěžovatel účastníkem jako vydražitel v souladu s

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. 10. 2017 č. j. -71 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce 130 000 Kč zamítl (výrok II), řízení ohledně úroků v určitém časovém období zastavil (výrok III) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady řízení stěžovatele (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. 5. 2018 č. j. -105 změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 130 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), zamítavý výrok II potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. -226 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 2. 2019 č. j. -230 vyzval stěžovatele k odstranění neurčitosti žaloby uvedením, jakou výši náhrady požaduje ve vztahu ke každé z tvrzených újem. Stěžovatel této výzvě nevyhověl. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 18. 4. 2019 č. j. -256 žalobu stěžovatele zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 2. 7. 2019 č. j. -265 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a změnil jej v nákladovém výroku II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2020 č. j. -282 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud uvádí, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí dostatečně a jasně odůvodnily.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je zřetelná a jasná.

Zvláště podrobně a s odkazem na svoji judikaturu (např. rozsudek sp. zn. nebo stanovisko sp. zn. ), se dovolací soud opětovně zabýval otázkou, zda stěžovatelem uplatněné nároky lze spojit v jeden celek, tak jak to v žalobě učinil stěžovatel. Závěr dovolacího soudu, že tyto nároky spojit nelze, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický. Dovolací soud taktéž již ve svém prvním rozsudku ze dne 16. 1. 2019 č. j. -226 ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč nelze na daný případ aplikovat nález zdejšího soudu

sp. zn.

. Ústavní soud k tomu dodává, že tento nález na nyní projednávaný případ nedopadá s ohledem na odlišné skutkové okolnosti.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. -15, které bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu č. j. -226, ke zrušení již dříve zrušeného rozhodnutí není Ústavní soud příslušným (není povolán jej zrušit podruhé).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu