Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2494/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. -204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. -171 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. února 2019 č. j. -103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, podle y.

2. V řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o odpovědnosti státu), pro Prahu 2 (dále jen " ") rozsudkem ze dne 11. 2. 2019 č. j. -103 zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice řízení (žalovaná) zaplatila stěžovateli (žalobci) částku ve výši 445 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení uložil procesně neúspěšnému stěžovateli uhradit vedlejší účastnici řízení částku ve výši 600 Kč (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. -171 změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé tak, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli částku 47 850 Kč spříslušenstvím; co do částky 397 150 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku městského soudu). Vedlejší účastnici řízení dále uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 32 088 Kč (výrok II. rozsudku městského soudu).

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2020 č. j. -204 odmítl, a to zčásti pro vady, neboť stěžovatel náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zčásti, jelikož je neshledal přípustným. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel v dovolání sice uvedl, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. , nevylíčil však, z jakého konkrétního důvodu (které kritérium bylo nesprávně hodnoceno na úkor jiného). Řečeno jinak, obecné judikaturní závěry výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel nijak konkrétně nepropojil se skutkovými a právními závěry napadeného rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud dále uvedl, že soudy obou nižších stupňů svá rozhodnutí podrobně a pečlivě odůvodnily, a to zcela v souladu s požadavky vtělenými do , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). K tomu doplnil, že soudy nižších stupňů podrobně vysvětlily v důvodech svých rozhodnutí, na základě jakých skutečností modifikovaly základní částku, přičemž stěžovatel v dovolání nepředložil žádnou kvalifikovanou oponenturu vůči takto jimi učiněným dílčím závěrům. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že rozsah morální či relutární satisfakce je určen normou s relativně neurčitou hypotézou a je na soudech, aby ve spektru jedinečných skutkových okolností stanovily její odpovídající formu a výši. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ohledně nepřiměřené délky řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí. Poukazuje na to, že řízení, u něhož se domáhá náhrady nemajetkové újmy, trvalo více než 15 let. Nesouhlasí přitom s výpočtem náhrady nemajetkové újmy. K tomu doplňuje, že městský soud mu přiznal částku ve výši 47 850 Kč s tím, že mu již dříve byla přiznána v jiných odškodňovacích řízeních (městský soud však neuvedl ve kterých) částka ve výši 43 500 Kč. Podle stěžovatele městský soud nepostupoval v souladu se smyslem a účelem odškodňování za újmy způsobené veřejnou mocí. Vyslovuje přesvědčení, že zamítnutím jeho nároku v rozsahu 70% šlo o podstatné zúžení odpovědnosti státu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015

sp. zn.

(N 72/77 SbNU 89; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž bylo snížení základní částky odškodnění o 70% považováno za nepřiměřeně tvrdé. Rovněž namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí městského soudu, jemuž dále vytýká, že přihlédl k procesní aktivitě stěžovatele (zejména k jeho laickým podáním), kterou vyhodnotil jako příspěvek stěžovatele k prodloužení doby řízení. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele vady předchozího řízení nikterak nenapravil, přičemž z jeho strany šlo o přepjatý formalismus a odepření spravedlnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle y (dále jen " ") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ( y, y). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

).

9. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona o odpovědnosti státu, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2013

sp. zn.

(N 86/69 SbNU 373) nebo ze dne 26. 9. 2013

sp. zn.

(N 169/70 SbNU 581)]. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu a 3 y [srov. nálezy ze dne 9. 12. 2010

sp. zn.

(N 247/59 SbNU 515) nebo ze dne 5. 5. 2015

sp. zn.

(N 87/77 SbNU 273)].

10. V nyní posuzované věci nebyl žádný takový exces shledán. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Městský soud vzal při rozhodování o míře odškodnění v úvahu jak složitost věci, tak i další okolnosti sporu [mj. i to, že stěžovatel svými často nesrozumitelnými nebo jinak vadnými podáními zahlcoval soudy rozhodující v jeho věci (tzn. V řízení, z něhož vyvozuje svůj požadavek na náhradu nemajetkové újmy)]. Městský soud rovněž nepřehlédl, že stěžovateli již bylo dříve přiznáno částečné odškodnění za nemajetkovou újmu.

11. Spatřuje-li stěžovatel pochybení obecných soudů v tom, že v nyní posuzované věci neuvedly, ve kterých konkrétních řízeních byl odškodněn, přičemž v ústavní stížnosti toto svoje tvrzení nikterak nekonkretizuje, nemůže se nyní po Ústavním soudu domáhat toho, aby sám z vlastní iniciativy po těchto řízeních pátral.

12. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti nedosahuje ústavněprávní roviny, když je jí zpochybňována toliko rozhodovací činnost obecných soudů a jejich aplikace podústavního práva. Ústavní soud v jeho argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jeho základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu