Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2768/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem, sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1 - Malá Strana, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. července 2020 č. j. 2 KZN 108/2020-21 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 21. dubna 2020 č. j. 2 ZN 6/2020-56, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státního zastupitelství, neboť jimi došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodního oddělení Kolín (dále jen "policejní orgán"), byla usnesením ze dne 11. 3. 2020

č. j. KRPS-341286-64/TČ-2019-010411 odložena trestní věc pro podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle a 2 , (dále jen " ") a přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle . Těch se měl podle stěžovatele, jako poškozeného, dopustit neznámý pachatel tak, že u domu, kde stěžovatel bydlel, odstranil a vyměnil zámky a vyklidil stěžovatelovy věci. V průběhu šetření bylo zjištěno, že tak postupoval exekutor na základě žádosti vlastníka nemovitosti, který ji v minulosti vydražil v exekuci. Stěžovatel v domě pobýval bez právního důvodu (resp. se o něj vedl spor). Stěžovatelovy věci tak byly vyklizeny v exekučním řízení a uskladněny. V dané věci jde o soukromoprávní spor a orgány činné v trestním řízení musí postupovat v souladu s . Spor o vlastnická práva jednotlivých osob již v minulosti řešily obecné soudy.

3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství v Kolíně zamítlo napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnilo se závěrem policejního orgánu, že stěžovatel se musí případné ochrany svých práv domáhat občanskoprávní cestou. Spáchání trestného činu nic nenasvědčuje. Policejní orgán odepřel stěžovateli právo nahlédnout do spisu z důvodu jeho nekompletnosti a stěžovatel nepožádal o přezkoumání takového postupu.

4. Následně stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. To v napadeném sdělení uvedlo, že ve výše uvedeném postupu neshledalo jakékoliv pochybení.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že exekutor a orgány činné v trestním řízení selhaly při povinnosti chránit stěžovatelův majetek. Stěžovatel nebyl exekutorem informován o vyklízení nemovitosti, což považuje za skutečnost důležitou z hlediska trestní odpovědnosti. Toto jednání mělo pak závažné následky, neboť stěžovatel se ve svých 80 letech ocitl bez jakéhokoliv majetku na ulici, a to těsně před vánočními svátky. Přestože policejní orgán tvrdil, že stěžovatelovy věci byly uskladněny, ze samotného vyjádření exekutora vyplývá, že některé byly zlikvidovány. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v neprovedení výslechu jím navrhovaného svědka. Jde tedy o tzv. opomenutý důkaz zakládající neústavnost napadených rozhodnutí. K tomu je třeba dodat, že orgány činné v trestním řízení nereagovaly na řadu stěžovatelových námitek. Stěžovatel dále upozorňuje, že spadá do skupiny zranitelných poškozených, avšak samy orgány činné v trestním řízení neměly o jeho postavení jasno. Zároveň bylo stěžovateli odepřeno nahlédnout do spisu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom obsahu práva na účinné vyšetřování, jako práva na určitý proces, a nikoliv jeho výsledek. Navzdory tomu je však ve skutečnosti část ústavní stížnosti koncipována opačně. Stěžovatel se fakticky domáhá nikoliv dalšího šetření věci, ale přijetí závěru o spáchání trestného činu. Policejní orgán v dané věci provedl obsáhlé šetření a zjistil přitom všechny relevantní skutečnosti (zejména identitu všech jednajících osob). Tím pro něj povinnosti vyplývající z práva na účinné vyšetřování končí. Právo na účinné vyšetřování se již dále neaplikuje v případech výhradně majetkové újmy, kde je poškozenému známa identita jím tvrzeného "pachatele" [srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014

sp. zn.

(N 152/74 SbNU 301); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V takovém případě má totiž dotčený subjekt řadu nástrojů, jimiž se může nápravy tvrzené újmy domáhat ve stejné intenzitě jako v trestním řízení (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015

sp. zn.

).

8. Právo na uložení trestněprávní sankce zásadně žádný poškozený nemá. Výjimku tvoří pouze závažné trestné činy proti životu spáchané osobami v postavení orgánů veřejné moci (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 12. 2007 ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, stížnost č. 7888/03). To však zjevně není stěžovatelův případ.

9. Orgány činné v trestním řízení naopak v dané věci postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť odmítly vnést trestněprávní prvek do probíhajícího soukromoprávního sporu a tím jednu z jeho stran znevýhodnit [srov. např. nálezy ze dne 25. 11. 2003

sp. zn.

(N 136/31 SbNU 205), ze dne 2. 6. 2005

sp. zn.

(N 116/37 SbNU 489) nebo ze dne 4. 8. 2010

sp. zn.

(N 155/58 SbNU 321)]. Trestní právo musí v takových případech nastupovat jako ultima ratio, tedy poslední dostupný prostředek k nastolení stavu souladného s právem. Taková podmínka však v dané věci naplněna není a stěžovatel ostatně nic takového ani netvrdí. Domáhá se totiž v podstatě pouze přezkumu soudních a exekučních rozhodnutí trestněprávní cestou. To je však postup nepřípustný.

10. Jediná zdánlivě relevantní námitka se týká neprovedení jednoho konkrétního důkazu (viz blíže sub 5 - navržený výslech svědka). Vzhledem k jednoznačným učiněným skutkovým zjištěním a objasněnosti posuzované věci (a její soukromoprávní roviny) a neuvedení toho, co trestněprávně relevantního má být daným důkazem zjištěno, nemůže ani tato námitka založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

11. Namítá-li stěžovatel neoprávněnost odepření práva nahlédnout do spisu, pak z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel nevyužil procesních opravných prostředků. Teprve po jejich vyčerpání se může výsledkem takové procesní aktivity zabývat Ústavní soud [srov. např. nález ze dne 6. 3. 2014

sp. zn.

(N 28/72 SbNU 325)].

12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil sub 1 namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu