Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2470/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 1. 2019 č. j. -64, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2020 č. j. -183 a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2020 č. j. -183, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno zejména jeho základní práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh matky nezletilých M. Š. (dále jen "matka") na úpravu poměrů k nezletilým dětem po dobu před a po rozvodu manželství a na úpravu styku s nezletilými. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že nezletilé děti svěřil pro dobu před i po rozvodu manželství do péče matky (výrok I.) a dále stanovil stěžovateli povinnost platit výživné na nezletilou dceru ve výši 5 000 Kč měsíčně a na nezletilého syna ve výši 3 500 Kč měsíčně (výrok II.); současně stanovil stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné (výrok III.). Řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilými dětmi soud zastavil (výrok IV.). Při určování výše výživného pro nezletilé děti soud vycházel z jejich věku, potřeb a zájmů, přičemž současně zohlednil možnosti, schopnosti a poměry na straně obou rodičů. Zdůraznil, že stěžovatel přispíval i v době po rozchodu rodičů, kdy společně již nebydleli, na potřeby nezletilých dětí formou nákupů, hradil výdaje spojené s výlety a cestami nezletilých, platí jim stavební spoření a pojištění.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v rozsahu výroků II. a III., a to tak, že nově uložil stěžovateli povinnost přispívat matce nezletilých dětí na jejich výživu následovně: 1) na nezletilou dceru od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 ve výši 4 200 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2018 do 28. 2. 2019 ve výši 5 600 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2019 ve výši 4 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 12. 2019 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů, jakožto i pro dobu po rozvodu manželství rodičů částku ve výši 5 800 Kč měsíčně a 2) na nezletilého syna od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 ve výši 3 600 Kč, s účinností od 1. 9. 2018 do 28. 2. 2019 výživné ve výši 4 500 Kč, s účinností od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2019 výživné ve výši 3 200 Kč a s účinností od 1. 12. 2019 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů, jakožto i pro dobu po rozvodu manželství rodičů výživné ve výši 4 700 Kč měsíčně. Současně nově rozhodl o výši nedoplatku a o povinnostech stěžovatele s tím spojených (změna výroku III. rozsudku okresního soudu). Při určení nové výše výživného soud zohlednil zejména příjmy obou rodičů a výdaje, které je zapotřebí vynaložit na výživu, zájmy a jiné aktivity nezletilých. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu při stanovení výše výživného nepřihlédl k platbám stěžovatele na pojistné obou nezletilých a stavební spoření. Konstatoval, že se nejedná o plnění vyživovací povinnosti a zdůraznil, že tyto platby matka nemůže mít průběžně k dispozici pro aktuální potřeby nezletilých dětí. Krajský soud rovněž hodnotil další stěžovatelem namítané platby z hlediska jejich účelnosti, resp. schopnosti plnit funkci úhrady vyživovací povinnosti a dospěl k závěru, že ani platbu ve výši 16 990 Kč nelze uznat jako započitatelnou na dluh stěžovatele na výživném, jelikož se jednalo o dar za účelem koupě mobilního telefonu nezletilé dceři. Soud dále nepřihlédl ani k platbám za jídlo, kosmetiku, oblečení či nákup náplně do tiskáren, neboť se jednalo o běžné náklady, které stěžovatel vynakládal v době, kdy trávil čas s nezletilými dětmi a nejedná se o plnění výživného jednoho z rodičů.

4. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti stanovení výše výživného na nezletilé děti. Konkrétně namítá, že obecné soudy a zejména krajský soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a nezabývaly se majetkovými poměry matky nezletilých. To způsobilo, že k němu a matce nezletilých nebylo ze strany soudů přistupováno stejně a byl tedy porušen princip rovnosti účastníků řízení. Nesouhlasí rovněž s tím, že krajský soud do plnění vyživovací povinnosti nezahrnul platby pojistného a stavebního spoření, ačkoliv jde o tvorbu úspor pro nezletilé.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Podstata polemiky stěžovatele se závěry napadených soudních rozhodnutí je - jak plyne z obsahu ústavní stížnosti - založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná svůj obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.

7. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly.

8. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se řídily při přijímání napadených rozhodnutí, přičemž dostatečně objasnily, z jakých finančních částek - příjmů obou účastníků při stanovení výše výživného na nezletilé děti vycházely. Krajský soud přitom neopomněl zdůraznit důvody, které jej vedly k tomu, že některé výše blíže specifikované platby stěžovatele neuznal jako plnění jeho vyživovací povinnosti. Obdobně se obecné soudy vypořádaly s tím, že výše výživného u nezletilé dcery je odlišná v době, kdy ještě nenavštěvovala střední školu, přičemž po jejím nástupu na tuto školu náklady spojené (nejen) s jejím studiem a mimoškolními aktivitami úměrně narůstají.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2020 č. j. -183 Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle ; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Žádostí o přednostní projednání věci se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí a bez prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu