Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2672/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. R., zastoupené Mgr. Veronikou Kostkovou, advokátkou, sídlem Nové náměstí 1370/17, Praha 22 - Uhříněves, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2020 č. j. -416 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. srpna 2019 č. j. -384, 70 P a Nc 259/2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého O. R. a 2. A. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle a d (dále jen " ").

2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku zamítl návrh matky na schválení právního jednání, spočívajícího ve výpovědi smlouvy o stavebním spoření ze dne 28. 3. 2019 č. 6050754801 vedené u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., a to včetně výplaty naspořených finančních prostředků 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý"), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Okresní soud konstatoval, že matka jako zákonná zástupkyně nezletilého vypověděla předmětnou smlouvu o stavebním spoření, kde ke dni 31. 12. 2018 bylo naspořeno 66 625,83 Kč, a požádala o výplatu naspořených finančních prostředků, které chtěla použít na rekonstrukci dětského pokoje v bytě v jejím vlastnictví a vybavení tohoto pokoje pro nezletilého a jeho bratra. K dohodě rodičů nedošlo, neboť 2. vedlejší účastník (dále též "otec") nesouhlasil s výpovědí a trval na tom, aby bylo pokračováno ve spoření pro nezletilého, přičemž sám na spoření začal opětovně přispívat 500 Kč měsíčně od června 2019; předtím rodiče, kteří žili spolu do roku 2016, hradili spoření ze společných peněz. Otec požadoval, aby naspořené finanční prostředky byly vyplaceny nezletilému až v době jeho zletilosti, aby je mohl použít například na studium. Okresní soud dospěl k závěru, že není možno dovodit, že by návrh matky byl v zájmu nezletilého. Matka již v minulosti rekonstruovala byt, kde byl zajištěn dětem vybavený dětský pokoj, šlo sice o nájemní byt, nicméně investované finanční prostředky byly matce vráceny. Děti tedy takto měly zajištěno bydlení, a rozhodla-li se matka zakoupit si byt do jejího vlastnictví, bylo to jen její rozhodnutí, a není možno dovodit, že by finanční prostředky nezletilého musely být použity na rekonstrukci a vybavení tohoto bytu, kterého on sám není spoluvlastníkem, a aby vybavení bylo použito nejen pro něj, ale i pro jeho bratra. Vzhledem k tomu, že jde o výlučné naspořené prostředky nezletilého, a rodiče nejsou schopni se dohodnout, okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby bylo pokračováno ve spoření a naspořené finanční prostředky byly nezletilému vyplaceny v době nabytí jeho zletilosti a použity pro jeho potřeby.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud doplnil dokazování mimo jiné o výslech nezletilého, který se k věci vyjádřil tak, že peníze by chtěl nechat na stavebním spoření a využít po zletilosti, kdy by si chtěl udělat řidičský průkaz, něco si koupit a něco dát bratrovi. Též krajský soud dospěl k závěru, že právní jednání (výpověď smlouvy o stavebním spoření) není nezbytné a v zájmu nezletilého, jelikož zjištěná finanční situace rodiny není takového rázu, aby stavební spoření nezletilého muselo být zrušeno, přičemž důležitým, byť nikoliv jediným hlediskem při rozhodování je i negativní stanovisko třináctiletého nezletilého.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že další spoření za stejných podmínek není pro nezletilého výhodné a naspořená částka nebude v takové výši, v jaké by byla v případě uzavření nové a výhodnější smlouvy. Nevzaly v potaz zájem nezletilého, který by byl naplněn schválením právního jednání, které by vedlo k rekonstrukci dětského pokoje nezletilého a jeho bratra a k přispění ke komfortu nezletilých při jejich přípravě na budoucí povolání a dalšího rozvíjení dovedností a schopností nezletilého, ale i jeho bratra. Stěžovatelka byla nucena rekonstrukci dětského pokoje pro nezletilé financovat z finančních prostředků, které si zapůjčila od svých rodičů, a z finančních prostředků, které měla operativně k dispozici. Ačkoliv stěžovatelka v odvolacím řízení specifikovala svůj návrh v intencích plateb, které již ve prospěch rekonstrukce nezletilých provedla, krajský soud, ač seznámen rovněž se skutečností, že právě matka založila i druhému nezletilému synovi spoření, ani tomuto návrhu matky nevyhověl a po přednesení závěrečných návrhů si usmyslel, že s ohledem na věk nezletilého doplní dokazování o jeho výpověď. Stěžovatelka má za to, že nezletilý byl zbytečně přítomen u krajského soudu, když své přání mohl projevit v mnohem pro něho přívětivějším prostředí u příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výpověď nezletilého v podstatě potvrdila tvrzení matky, když nezletilý uvedl, že se s otcem dohodli, že stavební spoření ve prospěch nezletilého bude ukončeno až s dovršením jeho zletilosti, s tím, že polovinu naspořené částky daruje bratrovi. Stěžovatelka si je rovněž vědoma, že naspořené finanční prostředky jsou výlučným vlastnictvím nezletilého, avšak z hlediska proporcionality převažuje zájem a právo nezletilého na spokojené dětství a rodinný život, jehož další vývoj byl poznamenán přístupem obecných soudů, které ignorovaly námitky a tvrzení matky o potřebnosti výplaty peněžních prostředků.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů mimo jiné i ve věcech rozhodování o schválení právních jednání za nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, případně nezletilého, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

9. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o schválení předmětného právního jednání. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily, přičemž s ohledem na skutková zjištění (mimo jiné i s ohledem na výslech samotného nezletilého) lze z ústavního hlediska akceptovat právní závěr obecných soudů, že předmětné právní jednání (výpověď smlouvy o stavebním spoření) není z hlediska nejlepšího zájmu nezletilého nezbytné.

10. Závěrem lze k vzneseným skutkovým námitkám uvést, že se stěžovatelka ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů tak, aby to odpovídalo jejímu vlastnímu hodnocení, které je od závěrů obecných soudů odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal.

11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o vhodnosti a účelnosti předmětného návrhu matky. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015

sp. zn.

(U 5/76 SbNU 957)].

12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu