Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2917/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Hynka Kočího, zastoupeného Tomášem Hofrichterem, advokátem se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -41 ze dne 26. 8. 2020 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -18 ze dne 20. 12. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení , a d.

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem pro uznání Městský soud v Brně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Vyhověl tak žalobě podané z titulu nevrácené části půjčky, poskytnuté žalobcem stěžovateli na koupi bytu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil.

3. Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v jeho případě došlo k porušení pravidel pro použití kvalifikované výzvy dle (dále jen " ") ve světle judikatury Ústavního soudu, na niž odkázal. V důsledku toho došlo dle jeho názoru k chybnému uchopení věci městským soudem, který vyšel z fikce uznání nároku a dle toho také rozhodl rozsudkem pro uznání. Tento postup pokládá stěžovatel s přihlédnutím k okolnostem případu za nadmíru formalistický. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji přiblížil.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Námitkami stran okolností, za nichž nalézací soud přikročil k vydání rozsudku pro uznání, se již dostatečně zabýval odvolací soud. Poznamenal, že podmínky pro vydání kvalifikované výzvy, uvedené v ustanovení , byly splněny, a poukázal především na to, že stěžovatel věrohodně nedoložil závažné důvody, pro které zaslal své vyjádření k žalobě až po uplynutí lhůty stanovené mu v předmětné kvalifikované výzvě soudem prvního stupně. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že pro přistoupení k vydání kvalifikované výzvy nepostačuje pouhé splnění jejích zákonných podmínek, nýbrž i konkrétní okolnosti případu. Na tomto místě je nicméně nutno podotknout, že těmito konkrétními okolnostmi má judikatura Ústavního soudu na mysli především ty případy, kdy žalovaný je již ve věci nějak činný a jeho postoj k žalobě lze seznat, zejména podal-li odpor či vyjádřil-li svůj nesouhlas jinak. Kupříkladu ve stěžovatelem vzpomínaném nálezu

sp. zn.

ze dne ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179) byla řešena situace, kdy tehdejší stěžovatel zaslal vyjádření k žalobě, avšak v důsledku administrativního, resp. technického pochybení došla soudu jen titulní strana zjevně vícestránkového podání. O takový případ se tu však nejedná.

6. Namítá-li stěžovatel, že krajskému soudu nepřísluší zkoumat okolnosti pracovní neschopnosti, přehlíží, že je to právě žalovaný, jenž tvrdí závažné důvody, pro které se nebyl schopen včas vyjádřit. Je proto na něm, aby věrohodně závažnost své situace doložil, neboť z této své omluvy vyvozuje pro sebe příznivé důsledky v podobě prodloužení (popř. prominutí) lhůty k vyjádření, a tím odvrácení možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání v důsledku nastalé fikce. Stěžovatel však charakter svého onemocnění, resp. léčení nijak nespecifikoval, takže nelze klást krajskému soudu k tíži, že stěžovatelem tvrzenou překážku neuznal za omluvitelný důvod. Zvláště když byl v průběhu zmíněného léčení s to své vyjádření soudu dodat.

7. Ze všech výše uvedených důvodů řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu