Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2777/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 3072, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. -667, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. února 2020 č. j. -609 a rozsudku u Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. října 2019 č. j. -530, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen "Listina) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále uvádí, že postupem soudu byla porušena jeho práva zakotvená v , a y a Úmluvy.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle , (dále jen "tr. zákoník"), přečinu výtržnictví podle , odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle tr. zákoníku. Prvního skutku se dle skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu dopustil tím, že dne 17. 2. 2018 v době mezi 6.30 hodin a 6.45 hodin na ulici T. čp. X1 v baru X za přítomnosti nejméně 10 osob fyzicky napadl poškozenou A. P., a to tak, že ji nečekaně a velmi silně udeřil pěstí pravé ruky do levého oka, v důsledku čehož utrpěla zranění spočívající v roztržení levého očního bulbu s výhřezem nitrooční tkáně a pohmoždění krajiny levého oka, která si vyžádalo ošetření a hospitalizaci, včetně provedení operačního zákroku s dobou léčení nejméně 6 měsíců, přičemž u poškozené došlo k úplné a nevratné ztrátě vidění levého oka. Druhého skutku se dle skutkové věty o vině citovaného rozsudku okresního soudu dopustil stěžovatel dne 8. 3. 2018 ve Z. na ulici M. tím, že poté, co mu majitel rodinného domu č. p.X2 D. Š. ve večerních hodinách oznámil, že již není oprávněn v tomto domě přebývat a nepřeje si, aby do domu vstupoval, přes tento výslovný zákaz majitele domu v ranních hodinách vnikl rozbitým oknem do kuchyně tohoto domu, kde si následně lehl a spal, dokud nebyl probuzen a zadržen hlídkou Policie České republiky. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečiny krádeže, za které byl stěžovatel odsouzen dalšími rozsudky trestních soudů uložil okresní soud stěžovateli podle tr. zákoníku za použití tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. tak, že rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. krajský soud sám znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o vině nedotčen, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní závěry obecných soudů o tom, že napadl poškozenou A. P., jsou v extrémním nesouladu s přijatými skutkovými zjištěními. Tvrdí, že nastalá situace byla natolik nepřehledná, že nebylo možné jednoznačně konstatovat, kdy ke zranění došlo a kdo je způsobil. Svoji argumentaci opírá o údajné nesrovnalosti právních závěrů soudů s kamerovým záznamem. Zároveň stěžovatel uvádí, že soudy v jeho věci nedostály požadavkům, které plynou z práva na soudní ochranu, když dle jeho názoru nezohlednily zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu in dubio pro reo.

6. Na závěr stěžovatel uvádí, že bylo zasaženo do jeho práva na osobní integritu, svobodu a důstojnost tím, že mu byla při hlavním líčení ponechána pouta. Stěžovatel uvádí, že nedůvodným použitím donucovacích prostředků byla porušena jeho práva garantovaná , 8 a 10 y a Úmluvy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejich posouzení příslušný; k posouzení návrhu na zrušení napadeného rozsudku okresního soudu však Ústavní soud příslušný není, neboť tento rozsudek již byl zrušen rozsudkem krajského soudu (viz bod 3 shora). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 zákona , o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá. Takové porušení práv stěžovatele však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

10. Dle Ústavního soudu obecné soudy v průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení v otázce viny a trestu. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily (dle a násl. tr. řádu); argumentací stěžovatele se řádně zabývaly a vypořádaly se s ní. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněný závěr o spáchání stíhaných trestných činů neměl oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci. Obecné soudy svá rozhodnutí opřely o řadu důkazů, zvláště o výpovědi svědků přítomných napadení poškozené - V. W. a barmanky M. Š. a dále o výpověď samotné poškozené. Kamerový záznam, na který stěžovatel odkazuje, nebyl pro obecné soudy při rozhodování rozhodující. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadených rozhodnutích obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil.

11. Na doplnění stěžovatelově námitce o ponechání pout v průběhu hlavního líčení Ústavní soud uvádí, že si je vědom toho, že ponechání pout představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti obžalovaného. Neodůvodněné použití tohoto donucovacího prostředku může vést k porušení jeho základních práv dle , 8 a 10 y. O ponechání pout bylo při hlavním líčení rozhodnuto v souladu s vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Tato vyhláška stanoví, že při rozhodování o použití pout, předváděcích řetízků a dalších donucovacích prostředků má předseda senátu (samosoudce) povinnost zejména zvážit, zda podle dostupných informací o předváděném je dáno důvodné podezření z pokusu o útěk, napadení přítomných osob nebo jiného násilného jednání. Okresní soud rozhodl o ponechání pout stěžovateli na základě žádosti Vězeňské služby, která byla soudu předložena na začátku hlavního líčení konaného dne 25. 2. 2019. Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

ze dne 10. 7. 2014 (N 139/74 SbNU 179), uvedl, že ponechání donucovacích prostředků v průběhu hlavního líčení by mělo být opatřením výjimečným, které je nutné odůvodnit převahou jiných zájmů, jež nelze bez omezení osobní svobody a integrity obžalovaného spolehlivě ochránit. K použití pout se vyjadřuje i ESLP, který např. ve věci Kummer proti České republice, (rozsudek ze dne 25. 7. 2013, stížnost č. 32133/11, odst. 63), uvádí že "...nasazení pout obvykle není z hlediska článku 3 Úmluvy problematické, pokud bylo toto opatření uloženo v souvislosti se zákonným zatčením nebo zadržením a není provázeno užitím fyzické síly nebo vystavením dané osoby veřejnosti způsobem, který nelze za daných okolností důvodně považovat za nezbytný a přiměřený. V tomto ohledu je například důležité, zda existuje důvod domnívat se, že se daná osoba bude zatčení bránit nebo bude chtít uprchnout, způsobit zranění či škodu nebo zničit důkazy". Jak vyplývá z předložených rozhodnutí soudu, předseda senátu okresního soudu žádost vězeňské služby posoudil jako důvodnou, neboť se stěžovatel již v minulosti pokusil utéci z budovy soudu při jednání, jehož se zúčastnil jakožto osoba zadržená. Ústavní soud vzal v úvahu i skutečnost, že okresní soud rozhodoval o násilném trestném činu, u kterého dle výpovědí poškozené i svědků nebyl jasný motiv násilného jednání a zároveň o obžalovaném, který dle jeho závěrů má sklony k agresivnímu chování (str. 15 a 16 rozsudku okresního soudu), a který se již v minulosti násilné trestné činnosti dopustil. Z pohledu Ústavního soudu šlo tedy o úkon přiměřený, neboť se stěžovatel již v minulosti o útěk ze soudního jednání pokusil, a soud tak měl důvodnou obavu, že by mohl takové jednání opakovat. Z přiložených soudních rozhodnutí vyplývá, že opatření bylo řádně zaznamenáno do protokolu o hlavním líčení. Ústavní soud ani v tomto postupu okresního soudu porušení práv stěžovatele neshledal.

12. Vzhledem výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou, v části týkající se rozsudku okresního soudu pak podle jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu