Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2493/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. -148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2019 č. j. -128 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. června 2018 č. j. -95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , odst. 3, d (dále jen "") a porušení y domáhal zrušení shora označených rozsudků civilních soudů vydaných v řízení podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal poskytnutí peněžního zadostiučinění ve výši 50 400 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou adhezního řízení probíhajícího v rámci trestního řízení, v němž stěžovatel vystupoval v roli poškozeného. Trestní řízení bylo zahájeno dne 19. 3. 1997 a proti obviněným, kteří se měli dopustit trestného činu podvodu a zpronevěry vylákáním peněžních prostředků od jednotlivců, včetně stěžovatele, prostřednictvím neexistujícího subjektu X, a jejich protiprávním použitím, byla dne 25. 7. 2001 podána obžaloba. Ta byla v části týkající se stěžovatele dne 8. 12. 2006 vrácena státnímu zástupci k došetření, neboť soud zjistil, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno. Usnesením ze dne 31. 3. 2008 Policie České republiky věc odložila podle § 159a odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel tvrdil, že usnesení o odložení nebylo doručeno všem poškozeným, nenabylo tudíž právní moci a trestní řízení dosud probíhá.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že šestiměsíční promlčecí lhůta ve smyslu uplynula již před podáním žaloby (dne 28. 7. 2017), a to i při započítání šestiměsíční lhůty ve smyslu téhož zákona určené pro předběžné posouzení nároku žalovanou. Provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že stěžovatel se o odložení věci dověděl již v roce 2011 (v řízení o jeho žalobě o náhradu škody vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. ), nejpozději však ke dni 22. 3. 2012. V souvislosti s rozhodováním soudu v řízení o náhradu škody, jež měla být poškozeným způsobena ztrátou vymahatelnosti nároku na náhradu škody vůči škůdcům, městský soud uznal, že i fakticky probíhajícím adhezním řízením, které nebylo řádně zahájeno, mohla být poškozeným, kteří byli přesvědčeni o řádném vedení adhezního řízení, způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o výsledku takového adhezního řízení. Zdůraznil však, že i za takového stavu šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou fakticky vedeného adhezního řízení v době podání žaloby již uplynula.

4. V dovolacím řízení se Nejvyšší soud zabýval řešením otázky konce běhu promlčecí doby podle v případě adhezního řízení, které nebylo řádně zahájeno a probíhalo jen fakticky. Stěžovatel tvrdil, že za okamžik skončení trestního řízení je třeba považovat okamžik doručení rozhodnutí o odložení věci všem poškozeným, kteří se k trestnímu řízení připojili se svým nárokem, k čemuž však v jeho věci nedošlo. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebylo-li trestní stíhání v posuzované věci řádně zahájeno, v důsledku čehož bylo následně odloženo, nelze než dospět k závěru, že trestní stíhání de iure nikdy neběželo a vzhledem k tomu ani předmětné adhezní řízení nemohlo započíst svůj běh. Připustil, že v letech 1997 až 2008 trestní řízení včetně řízení adhezního de facto probíhalo, a proto poškozeným mohlo být i takovým fakticky probíhajícím adhezním řízením způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o jeho výsledku. Výkladem věty druhé zákona dospěl Nejvyšší soud k závěru, že promlčecí doba započala svůj běh v okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, neboť od dané chvíle bylo postaveno najisto, že adhezní řízení nikdy nebylo zahájeno; stěžovateli nic nebránilo v uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení. Otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení věci nehrála podle Nejvyššího soudu žádnou roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nebylo-li řádně zahájeno, nemohlo ani pravomocně skončit. Jiný výklad daného ustanovení (naznačený v odst. 24 odůvodnění rozsudku) Nejvyšší soud považoval vůči stěžovateli za velmi přísný v situaci, kdy adhezní řízení fakticky běželo a jeho neexistence nebyla postavena najisto. Rovněž otázka, kdy se stěžovatel dozvěděl o odložení věci, nebyla podle Nejvyššího soudu právně významná, neboť významné bylo jen to, kdy se stěžovatel dozvěděl o vzniku své újmy, k čemuž došlo nepochybně dříve, než kdy došlo k odložení věci.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatel vytkl obvodnímu soudu a městskému soudu svévoli při výkladu , když vycházely z nesprávného předpokladu, že se o nemajetkové újmě vzniklé mu průtahy v adhezním řízení dověděl v okamžiku, kdy se dověděl o odložení trestní věci. Podle stěžovatele mohl být v tomto směru rozhodným pouze okamžik, kdy by se dozvěděl o právní moci usnesení o odložení věci, tedy o pravomocném ukončení trestního řízení. Přijaté závěry civilních soudů podle stěžovatele odporují judikatuře Nejvyššího soudu, na niž v průběhu řízení upozorňoval, zejména pokud šlo o závěr, že i po vrácení věci státnímu zástupci se věc fakticky stále nacházela ve stádiu trestního stíhání a teprve po vrácení věci policejnímu orgánu došlo k jeho faktickému skončení, zdůraznil, že i stádium prověřování je podle tr. řádu součástí trestního řízení. S jeho argumentací se civilní soudy nevypořádaly, a jestliže senát Nejvyššího soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, měl postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu, což neučinil. Tak se stalo, že dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. a usnesení ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. ) považují za konečný okamžik skončení řízení den nabytí právní moci posledního vydaného rozhodnutí, zatímco v jeho věci shodný senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení věci nehrála roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nemohlo ani pravomocně skončit. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu i nepřesnost při používání některých trestněprávních pojmů, resp. jejich směšování.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

9. V posuzované věci stěžovatel oponoval právním závěrům civilních soudů, podle kterých mu nepříslušelo poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v adhezním řízení z důvodu promlčení nároku, tvrzením, že rozhodným okamžikem pro běh promlčecí lhůty měl být okamžik, kdy se dověděl o právní moci rozhodnutí o odložení věci.

10. Podle Ústavního soudu však z hlediska uplatnění nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy podle není otázka určení okamžiku právní moci usnesení o odložení věci, resp. otázka okamžiku, kdy se stěžovatel o právní moci takového usnesení dověděl, nijak relevantní. Ustanovení neodvozuje výslovně od právní moci takového rozhodnutí žádné následky, když platí, že nárok se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, resp. že promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

11. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že otázka právní moci rozhodnutí o odložení věci nebyla v posuzované věci relevantní, nebyla relevantní ani otázka, zda a kdy se stěžovatel o právní moci předmětného usnesení dověděl. Stanovení počátku běhu promlčecí lhůty od okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, jakož i odůvodnění tohoto závěru výkladem příslušného zákonného ustanovení považoval Ústavní soud v posuzované věci a v jejích okolnostech za ústavně aprobovatelný. Dodává, že zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku je rozhodnutím, které nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, neboť k důvodně uplatněné námitce promlčení je soud povinen přihlédnout. Ústavní soud připomíná, že "stanovený postup" ve smyslu shora uvedené ústavní garance zavazuje nejen účastníka, ale i soud.

12. Ústavní soud neshledal v postupu civilních soudů a jejich rozhodnutí žádné nedostatky, které by odůvodnily jeho zásah. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obvodní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušné zákonné ustanovení, městský soud posoudil odvolání stěžovatele jako nedůvodné a vypořádal se přiměřeným způsobem s jeho odvolacími námitkami. Obdobně postupoval i Nejvyšší soud při posouzení stěžovatelova dovolání. Tvrzené nepřesnosti v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu jsou marginálního charakteru, zcela neschopné zpochybnit rekapitulovaná skutková zjištění a právní závěry na ně navazující. Napadená rozhodnutí jako taková Ústavní soud akceptuje jako výraz nezávislého soudního rozhodování.

13. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzenému porušení y. Skutkové okolnosti odlišují posuzovaný případ od jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelem zmíněného (rozsudek sp. zn. ) natolik, že zde o odklon od dřívější rozhodovací praxe nešlo a nebyl důvod, aby věc byla předložena velkému senátu; právní závěry přijaté v nyní posuzované věci, opírající se o výklad věty druhé , nejsou podle Ústavního soudu v rozporu se závěry, na nichž bylo založeno dřívější rozhodnutí rovněž stěžovatelem zmíněné (usnesení sp. zn. ).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Ludvík David v. r.

předseda senátu