Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2376/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Pavla K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného matkou Janou K. (jedná se o pseudonym) a Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem Blatná, Zahradnická 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020 č. j. -62, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019 č. j. 3 Rodo 2/2019-43, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 25. 6. 2019 č. j. -14 a návrhu na zrušení , o soudnictví ve věcech mládeže, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Písku, jímž mu podle , o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), bylo uloženo napomenutí s výstrahou. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , a 3 a d (dále jen " ") a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že v přípravném řízení podávalo vysvětlení několik osob, přičemž on ani jeho právní zástupce nebyli o těchto úkonech informování a nemohli se jich zúčastnit. Má za to, že zákonodárce pochybil, neboť "...se samotný částečně tváří jako zákon trestní (viz např. záznam o zahájení úkonů trestního řízení, úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu, apod.), ale zároveň se tváří, že se o trestní řízení nejedná a přenesl do něj prvky civilněprávního charakteru...". Za porušení zásady rovnosti stran považuje situaci, kdy orgány činné v trestním řízení mají možnost řízení zahájit a řídit a dát vyslýchat svědky, přičemž stěžovateli, jakožto druhé straně civilního řízení, tato možnost byla odňata. Uvádí, že neměl možnost se vyjádřit k obsahu provedených důkazů a nemohl klást svědkům otázky ani doplňující dotazy. Má za to, že pokud není dovoleno v trestním řízení vycházet z úředních záznamů o podání vysvětlení, tím méně by to mělo být možné v řízeních s osobami mladšími osmnácti let. Podle jeho názoru jsou opatření ukládaná podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže formou jakéhosi trestu a celé řízení je třeba považovat za trestní. Stěžovatel se dále domnívá, že § 96 by měl být ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže odstraněn, neboť tento zákon se tváří, že je represivním, avšak na druhou stranu říká, že se jedná o civilní řízení, kde nejsou ukládány tresty.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pokud jde o návrh na zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález

sp. zn.

). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y).

V podstatě všechny námitky stěžovatele se týkají skutečnosti, že Okresní soud v Písku při svém rozhodování vycházel i z úředních záznamů o podání vysvětlení některých osob, jichž se sám stěžovatel či jeho právní zástupce nemohl zúčastnit, resp. nemohl těmto osobám klást otázky. S touto jeho argumentací se však adekvátně vypořádal zejména Krajský soud v Českých Budějovicích, který ve svém rozsudku (srov. č. l. 4) správně připomněl, že v řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže se postupuje podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, což vyplývá z § 96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, nicméně že předcházející řízení sloužící ke shromažďování a zajišťování podkladů pro případný návrh státního zástupce na zahájení řízení podle § 90 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže pochopitelně probíhá podle trestního řádu.

Okresní soud v Písku v rámci občanského soudního řízení použil protokoly o svědeckých výpovědích a úřední záznamy o podaných vysvětleních jako listinné důkazy. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce měl možnost se k obsahu těchto listinných důkazů vyjádřit. Pokud by považoval za nezbytné dokazování doplnit např. o výslechy osob, jejichž výpovědi a vysvětlení byly zachyceny v uvedených listinných důkazech, mohl jejich výslech navrhnout, přičemž obecné soudy by byly povinny se s těmito jeho důkazními návrhy vypořádat. Stěžovatelova argumentace však nesměřuje proti tomu, že by předmětné řízení trpělo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

,

,

,

a další). Ústavní soud proto neshledává žádnou vadu v tom, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely mj. z uvedených listinných důkazů.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení § 96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, stěžovatel nepředložil v podstatě žádnou relevantní argumentaci, kterou by mělo být prokázáno, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem; stěžovatel ostatně ani nespecifikoval, s jakou konkrétní částí ústavního pořádku by uvedené ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže mělo kolidovat.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že řízení ve věcech dětí mladších patnácti let sice vykazuje určitou quasitrestní povahu, jež vyplývá z toho, že v něm uložené opatření má rovněž povahu sankce, nicméně nejde o řízení trestní, nýbrž o zvláštní druh nesporného občanského soudního řízení, pro který se subsidiárně použijí ustanovení (srov. nález

sp. zn.

). Jeho předmětem je zcela specifická skutečnost, totiž reakce na spáchání činu jinak trestného, a proto jej konají specializované soudy pro mládež. Použití ustanovení v řízení před soudem pro mládež má za situace, kdy soud rozhoduje o přijetí opatření ve vztahu k dítěti mladšímu patnácti let, své opodstatnění. Jestliže totiž dítě nemohlo spáchat trestný čin (resp. provinění) pro nedostatek trestní odpovědnosti, pak z povahy věci vyplývá, že řízení s ním vedené podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemůže probíhat podle trestního řádu (srov. ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M., ŠÁMALOVÁ, M. . Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 815-816). Ostatně je věcí zákonodárce, jaký právní režim nastaví pro ten který typ právního řízení, jestliže ovšem toto nastavení nevybočí z limitů stanovených ústavním pořádkem. A občanské soudní řízení jako celek odpovídá požadavkům vyplývajícím z předpisů tvořících ústavní pořádek (stěžovatel ostatně ani netvrdí opak).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže je svou povahou návrhem akcesorickým a podle ustálené judikatury Ústavního soudu proto sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu