Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1986/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Arch. Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820/53, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -12 ze dne 8. 7. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -84 ze dne 19. 5. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná zejména a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený y (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla odmítnuta žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí žalovaného (rovněž Krajského soudu v Ústí nad Labem) ze dne 12. 6. 2018 č. j. -381 (výrok I) a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla splněna základní podmínka řízení, spočívající v nedostatku věcné příslušnosti soudu v rámci správního soudnictví, a pro tuto neodstranitelnou vadu žalobu podle odmítl. Stěžovatelka shora citované usnesení krajského soudu napadla kasační stížností a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud pak rubrikovaným usnesením rozhodl, že stěžovatelce se osvobození od soudních poplatků nepřiznává (výrok I) a dále stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost výrok II).

3. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno namítá, že napadená soudní rozhodnutí jsou zmatečná, soudy nesprávně aplikovaly příslušné právní normy a tím, že stěžovatelku neosvobodily od soudních poplatků, porušily její právo na přístup k soudu podle y.

4. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

5. K výroku I. napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2020 č. j. -12, kterým stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud konstatuje, že již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení ( ) či ( ) ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2015, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). K tomuto však v projednávané věci nedošlo, neboť Nejvyšší správní soud logicky a plausibilně odůvodnil, proč se jedná o zjevně neúspěšný návrh, když usnesení žalovaného vydané v rámci insolvenčního řízení nepodléhá soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Tím nemohla být splněna ani zákonná podmínka pro osvobození od soudních poplatků podle Toto rozhodnutí tak nevykazuje žádné znaky svévole, jež by vedly k porušení základních práv stěžovatelky.

6. Pokud se týká výroku II. napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, pak je třeba konstatovat, že ústavní stížnost směřující proti tomuto výroku, kterým byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, je podle nepřípustná, a to s ohledem na závěry stanoviska pléna sp. zn. ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.).

7. K napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2020

č. j. -84 Ústavní soud pouze stručně konstatuje, že napadené rozhodnutí nevykazuje žádný ústavněprávní deficit, který by založil opodstatněnost ústavní stížnosti. Ačkoliv stěžovatelka argumentuje porušením svých základních práv, jedná se o pouhou polemiku se závěrem krajského soudu, která ke zrušení napadeného rozhodnutí vést nemůže. Závěr krajského soudu, že v dané věci nebyla splněna základní podmínka řízení, spočívající v nedostatku věcné příslušnosti soudu v rámci správního soudnictví, se zakládá na ústavně souladné racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

8. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu