Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2270/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 11. 2019 č. j. -369, 19 P a Nc 174/2019, , a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2020 č. j. -427, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její základní práva garantovaná v d (dále jen " "), y, y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor rodičů nezletilého K. O. CH. o změnu výchovného prostředí a o změnu styku s nezletilým. Návrh podala stěžovatelka - matka nezletilého poté, co uplynuly dva roky od rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2017 č. j. -238, kterým byl nezletilý svěřen do péče otce M. Ch. (dále jen "otec") a stěžovatelce byl upraven styk s nezletilým následovně: od středy sudého týdne v roce od 16:00 hodin do následujícího pondělí do 19:40 hodin, o letních prázdninách od prvního dne prázdnin od 17:00 hodin do 15. 7. do 17:00 a od 1. 8. od 17:00 hodin do 15. 8. do 17:00, a každý lichý rok v období vánočních svátků od 23. 12. od 17:00 hodin do 27. 12. do 09:00 hodin a v období od pátku předcházejícího jarním prázdninám od 17:00 hodin do neděle, kdy jarní prázdniny končí do 17:00 hodin, a dále každý sudý rok od 27. 12. od 9:00 hodin do 2. 1. do 17:00 hodin, od prvého dne velikonočních prázdnin od 09:00 do Velikonočního pondělí do 17:00 hodin a od prvého dne podzimních prázdnin od 09:00 hodin do posledního dne podzimních prázdnin do 17:00 hodin.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na změnu péče a výživného ohledně nezletilého syna, avšak přistoupil k rozšíření dosavadní úpravy styku stěžovatelky s nezletilým tak, že je oprávněna se s ním stýkat vždy od úterý sudého týdne od 18:15 hodin do následujícího pondělí do 7:40 hodin. Soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí soudu nedošlo ke změně poměrů u rodičů, stejně tak u nezletilého, který je pouze vyššího věku, přičemž dosavadní úprava styku i nadále zajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj nezletilého. Současně dodal, že stěžovatelka má právo podílet se v co nejširším rozsahu na výchově nezletilého, který se opakovaně vyjádřil tak, že chce být stejnou dobu u matky i u otce; s ohledem na toto vyjádření proto soud rozšířil stěžovatelce kontakt s nezletilým.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co doplnil dokazování mj. o pohovor s nezletilým, jeho opatrovníkem a oběma rodiči a o zprávu Základní školy N. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že stěžovatelka je rovnoprávným rodičem co se faktického styku týče i pokud jde o rozsah práv a povinností k nezletilému - matka je rovna otci, ať jsou její pocity jakékoliv, což plyne z jejich rodičovské odpovědnosti. Soud současně odkázal na závěry plynoucí z některých rozhodnutí Ústavního soudu (

,

,

,

či

) a poukázal na skutečnost, že právo nezletilého na péči obou rodičů je v tomto případě zajišťováno úpravou tzv. širokého styku, a to zejména s ohledem na přání nezletilého, kterému je již dvanáct let, a jeho názor je tudíž významným vodítkem pro rozhodnutí. V rámci pohovoru se totiž nezletilý jasně vyjádřil, že je s rozsahem péče každého z rodičů tak, jak byl stanoven napadeným rozsudkem okresního soudu, spokojen, když preferuje i styk s prarodiči každý týden od pondělí odpoledne s přespáním do následujícího dne (úterý) ráno.

5. Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů, přičemž stěžejní námitky směřují proti závěrům o "nedostatečné změně poměrů", které podle ní mají dopad na rozhodnutí o střídavé péči, kterou navrhovala. Tvrdí, že obecné soudy nepřihlédly k přání nezletilého "trávit týden u mamky a týden u taťky a jeden den u babičky". Soudy podle stěžovatelky dostatečně nezkoumaly, zda jsou ve věci naplněny podmínky pro střídavou péči.

6. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených , přistupuje obzvláště restriktivně. Konstantně přitom judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je proto primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2020).

7. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu)]. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález

sp. zn.

; nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález

sp. zn.

ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. V rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče je úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014

sp. zn.

, U 21/75 SbNU 685). Požadavku stěžovatelky, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].

8. V posuzované věci jsou napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilého způsobem, jemuž není co vytknout. Vzhledem k věku nezletilého přitom zohlednily nejen postoj opatrovníka, ale právě jeho názor a přání stran rozvržení času stráveného v péči obou rodičů a v neposlední řadě i přání stěžovatelky, ačkoliv nepřistoupily ke změně rozhodnutí a neřešily danou situaci striktně změnou rozhodnutí nařízením střídavé péče. Jakkoliv nebylo stěžovatelčině návrhu vyhověno, fakticky byl soudy nastolen stav obdobný, ne-li téměř totožný se střídavou péčí (pozn.: k námitkám stran rovnosti rodičů srov. bod 3. výše a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů). Odkázat lze rovněž na dřívější usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2018 a v něm vyslovené závěry Ústavního soudu, který posuzoval předchozí ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2017 č. j. -238. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu v souladu se stěžovatelovými požadavky, dojde-li ke změně poměrů či názoru dětí. Takový návrh však musí stěžovatelka přednést opatrovnickému soudu.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu