Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2715/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Čvančary, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -134 ze dne 18. 8. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení (vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -62 ze dne 10. 9. 2019 byla stěžovateli proti vedlejšímu účastníku přiznána částka 67 375 Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů řízení ve výši 18 456 Kč; ohledně zaplacení částky 182 625 Kč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") přiznal stěžovateli dalších 28 875 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů obou stupňů 30 798 Kč, jinak prvostupňový rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením jako částečně vadné, částečně nepřípustné.

2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle d (dále jen ""), jakož i práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, zaručeného y. Ve svém podání cituje úryvky z judikatury Ústavního soudu [nález

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499), nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn.

ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449)] a tvrdí, že rozhodnutí dovolacího soudu je formalistické a popírá princip proporcionality. Současné nastavení výše odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení podle stěžovatele neodpovídá životní úrovni obyvatel České republiky; ustálená judikatura dovolacího soudu je v tomto ohledu zastaralá, přiznávané částky by měly být valorizovány, což stěžovatel podporuje přiloženými ekonomickými grafy.

3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen ""); je sice přípustná ve smyslu téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle y soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

5. Napadené usnesení považuje Ústavní soud za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu rovněž přiloženého rozsudku odvolacího soudu. Je z něj patrno, že vadné je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v části, v níž stěžovatel (zřejmě chybou v psaní) odkazuje na nerelevantní pasáž rozsudku dovolacího soudu sp. zn. , aniž by současně vymezil konkrétní právní otázku. Za nepřípustné měl pak Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ohledně otázek posouzení kritéria složitosti řízení a valorizace základní částky; odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, kterou na základě podání stěžovatele není důvod revidovat.

6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při každé pochybnosti dovolatele; přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle y neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní námitky vůči odůvodnění napadeného usnesení nevznáší, nespokojen je s právním posouzením odvolacího soudu a s ním spojeným výsledkem řízení; svůj odlišný právní náhled však podle dovolacího soudu staví na jiném skutkovém stavu, než jaký byl v řízení zjištěn. Ústavnímu soudu tak stěžovatel pouze prezentuje (z ústavněprávního hlediska nepřípadnou) argumentaci, s níž nebyl v řízení před obecnými soudy úspěšný.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu