Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1974/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -4248 ze dne 31. března 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -3731 ze dne 14. května 2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -3403 ze dne 5. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. b), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) a přečinu nedovoleného ozbrojování podle , za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, neboť v jeho případě nedošlo k tvrzenému porušení zákona.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), uvádí, že v řízení před nalézacím soudem spáchání trestného činu popíral, po vynesení rozsudku a změně obhájce se doznal, ovšem k jiné trestné činnosti; jeho protizákonné přeshraniční obchody se netýkaly (výroby a distribuce) drog, ale kradených automobilů. Odvolací soud ale v tomto směru neprovedl stěžovatelem očekávané nové dokazování (výslechy polských svědků), jež mělo prokázat, že se nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a jeho odvolání (bezdůvodně) zamítl. Stěžovatel přitom navrhoval výslech svědků, z nichž některé odvolací soud označil jako nedosažitelné, protože jim předvolání doručoval na adresu bývalého baru, jejich bývalého pracoviště, a nikoliv na adresu bydliště. U dalších svědků odvolací soud vůbec neuvedl, proč jejich výslech neprovedl; podle stěžovatele jde o opomenuté důkazy a namítá rozpor s judikaturou Ústavního soudu [nálezy

sp. zn.

ze dne 13. července 2000 (N 109/19 SbNU 63),

sp. zn.

ze dne 27. srpna 2001 (N 122/23 SbNU 191) či usnesení

sp. zn.

ze dne 23. listopadu 2009 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]; touto námitkou se dostatečně nezabýval ani Nejvyšší soud. Obecné soudy tak svým postupem, odchýlením se od zavedené judikatury [viz

sp. zn.

ze dne 18. dubna 2007 (N 68/45 SbNU 107)], porušily právní jistotu stěžovatele, který v tom z uvedených důvodů spatřuje porušení svých základních práv zakotvených v a 38 odst. 2 d (dále jen " "), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), i ve y (dále jen " "), a proto Ústavnímu soudu navrhuje napadená rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě zrušit.

3. Jak je z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel poté, co nalézací soud rozhodl o jeho vině a uložil mu trest, změnil způsob své obhajoby a její spáchání připustil v míře, kterou nemohl s ohledem na provedené dokazování vyvrátit, a ve snaze dosáhnout zmírnění kvalifikace přiznal jinou přeshraniční trestnou činnost. V řízeních o opravných prostředcích však obecné soudy této jeho obhajobě neuvěřily, poznatky nalézacího soudu vyhodnotily jako správné, ucelené a přezkoumatelné. Odvolací soud sice konstatoval pochybení nalézacího soudu spočívající v nezaznamenání, jak byly provedeny důkazy výslechy polských svědků, a proto jejich výpovědi při veřejném zasedání přečetl (viz odst. 70. a násl.), s tím, že od počátku byly výslechy provedeny v souladu s právními předpisy České republiky i Polské republiky; k hlavnímu líčení se však svědkové nikdy nedostavili.

4. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je rovněž zřejmé, jak reagoval i na další důkazní návrhy stěžovatele; nevyhověl-li jeho požadavku na výslech dalších svědků a provedení dokazování k jeho nově tvrzené přeshraniční trestné činnosti, učinil tak proto, že požadované dokazování považoval za nadbytečné, neboť stěžovatelova nová výpověď nevyloučila skutková zjištění nalézacího soudu (viz odst. 81. odůvodnění).

5. Z rozhodnutí odvolacího soudu i Nejvyššího soudu je dále patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá alternativní pohled na provedené důkazy a jejich hodnocení; na rozdíl od pohledu stěžovatele jsou však závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích ucelené a provázaně popisují trestné jednání stěžovatele i dalších odsouzených. Odůvodnění rozsudků splňuje požadavky dané v § 125 trestního řádu, je zřejmé, jaké důkazy a úvahy vedly k vyslovení jednoznačného závěru o naplnění příslušné kvalifikace trestného činu a uložení trestu.

6. Právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude odpovídat požadavkům spravedlivého soudního řízení; právo na přístup k soudu ( y) představuje záruku, že jen obecný soud je povolán rozhodovat o vině a trestu ( y, y). Jaké jednání je trestným činem, jaké jsou jeho znaky a jaký trest lze za jeho spáchání, stanoví zákon ( y). Těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují; alternativní výklad či nespokojenost stěžovatele s vyslovenými závěry nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu rozhodnutí obecných soudů do jeho základních práv, jak v ústavní stížnosti tvrdí; postup soudů odpovídá požadavkům procesních předpisů a jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna.

7. Podle proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu