Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2640/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Honda of the UK Manufacturing Ltd., se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Highworth Road, South Marston, SN3 4TZ Swindon, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2020, č. j. -39, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, č. j. -86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen " ") a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byl porušen , a y ("Ústava") a současně jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného d ("Listina") a práva na rovnost účastníků v řízení podle y.

2. Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka je osobou registrovanou k DPH v jiném členském státě EU a dne 29. 6. 2012 podala žádost o vrácení DPH za rok 2011. Finanční úřad pro Prahu 1 vyzval stěžovatelku k odstranění vad podání. Na tuto výzvu však stěžovatelka nereagovala, a proto byla její žádost o vrácení DPH zamítnuta.

3. Následně dne 23. 12. 2014 podala stěžovatelka u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (správce daně) žádost o obnovu řízení, kterou odůvodnila tím, že se Finanční úřad pro Prahu 1 dopustil řady procesních pochybení. Nejzávažnějším z nich bylo chybné doručování výzvy k odstranění vad. Tento návrh byl správcem daně zamítnut, odvolání proti tomuto rozhodnutí pak bylo Odvolacím finančním ředitelstvím rovněž zamítnuto. Proti těmto rozhodnutím se stěžovatelka bránila u městského soudu žalobou.

4. napoprvé žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí finančního úřadu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení zrušil, když uznal hlavní argumentaci stěžovatelky, že její podání ze dne 23. 12. 2014 mělo být posuzováno podle jeho obsahu, nikoliv jen podle označení. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu se však Odvolací finanční ředitelství bránilo kasační stížností, o níž nyní napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Nejvyšší správní soud zúžil argumentaci stěžovatelky pouze na problematiku toho, zda podání stěžovatelky ze dne 23. 12. 2014 bylo vskutku jednoznačným podáním a zda se skutečně jednalo o návrh na povolení obnovy řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V tomto ohledu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podání ze dne 23. 12. 2014 je podáním jednoznačným, a tak je musí také znovu posoudit.

5. , vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu v nyní ústavní stížností rovněž napadeném rozsudku, proto uzavřel, že žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím orgánů finanční správy o zamítnutí jejího návrhu na povolení obnovy řízení se zamítá. V souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") proti tomuto rozhodnutí již nebyla kasační stížnost přípustná.

6. Stěžejní argumentací stěžovatelky v nyní posuzované ústavní stížnosti je to, že její podání ze dne 23. 12. 2014 bylo orgány finanční správy posuzováno ryze formalisticky podle označení a nikoliv podle jeho skutečného obsahu, čímž orgány finanční správy postupovaly v rozporu s § 70 odst. 2 daňového řádu. S touto námitkou se prý finanční správa ani nijak nevypořádala. Správní orgány vyhodnotily toto podání dle jeho názvu jako návrh na obnovu řízení. Z podání přitom jasně vyplývalo, že si stěžovatelka přeje dosáhnout změny rozhodnutí o nevyhovění vrácení DPH tak, aby bylo žádosti o vrácení DPH vyhověno a bylo tedy naprosto zřejmé, že stěžovatelka nepožaduje obnovu řízení. K tomu zdůrazňuje, že se správní orgány měly obsahem podání zabývat obzvlášť pečlivě, neboť jej podával právní laik a bylo proto pravděpodobné, že formální označení podání nemuselo odpovídat jeho skutečnému obsahu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že samotná otázka, zda bylo možné ono sporné podání posoudit i jinak než jako návrh na obnovu řízení, měla dalekosáhlé důsledky. Postup správních orgánů totiž v konečném důsledku způsobil, že se orgány finanční správy nezabývaly některými důkazy a tvrzeními, které stěžovatelka předložila, jelikož v řízení o návrhu na obnovu řízení tak ani učinit nemusely, když se nejednalo o důkazní prostředky, jež by bylo v souladu s § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu možno v obnoveném řízení uplatnit.

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí správních soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak u. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d) y neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné ( y). Do rozhodovací činnosti správních soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy

sp. zn.

in fine (N 53/21 SbNU 451),

(N 52/36 SbNU 555),

(N 178/35 SbNU 375),

(N 42/36 SbNU 445),

(N 177/38 SbNU 421),

(N 132/42 SbNU 57),

(N 206/43 SbNU 303),

(N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozepisuje údajná pochybení, k nimž mělo dojít v původním správním řízení. K jeho přezkumu však není Ústavní soud příslušný. V souladu s petitem ústavní stížnosti je totiž oprávněn se zabývat pouze napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Jinak řečeno, s ohledem na podstatu tohoto řízení a s ohledem na uplatněný stížnostní petit, kterým je vázán, je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda se správní soudy nedopustily porušení některého základního práva stěžovatelky, když akceptovaly a nezrušily napadená správní rozhodnutí. V tomto ohledu však stěžovatelka nabízí minimum ústavněprávní argumentace.

10. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je totiž třeba vyřešit pouze otázku, zda podání stěžovatelky ze dne 23. 12. 2014, nadepsané jako "Žádost o obnovu řízení, ", bylo skutečně podáním jednoznačným, a zda se ke stěžovatelčině námitce, podle níž mají být podání v souladu s daňového řádu posuzována podle skutečného obsahu, nikoliv podle jejich označení, správní soudy v napadených rozhodnutích náležitě vyjádřily a vypořádaly se s ní.

11. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku jednoznačně uvedl, že sporné podání ze dne 23. 12. 2014 bylo skutečně návrhem na obnovu řízení, a to nejen podle svého nadpisu, ale též s ohledem na veškerý obsah odůvodnění (viz odst. 10 - 11). Současně Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vypořádal i námitku stěžovatelky, dle které se jednalo o podání laické, pročež měly orgány finanční správy dbát zvýšené pozornosti. Nejvyšší správní soud k tomu uzavřel, že za laické podání rozhodně nelze označit podání učiněné zmocněncem stěžovatelky, který, byť není právním profesionálem, je profesionálem v oblasti mezinárodního obchodu, organizačního a ekonomického poradenství, je specialistou na DPH a pravidelně zastupuje subjekty v celních řízeních (viz odst. 11). pak na základě tohoto kasačního zásahu ze strany Nejvyššího správního soudu jeho závěry potvrdil a uzavřel, že podání stěžovatelky bylo třeba posoudit jako žádost o obnovu řízení. Jelikož však stěžovatelka v návrhu na povolení obnovy řízení neuvedla žádný ze zákonných důvodů pro povolení obnovy dle daňového řádu, nemohlo být jejímu návrhu vyhověno (srov. odst. 19 - 22 napadeného rozsudku městského soudu). K tomu dodal, že námitky vznesené stěžovatelkou měla uplatnit v odvolání proti původnímu rozhodnutí, které však nikdy nepodala.

12. Navíc nelze přehlédnout ani okolnost, že byť se stěžovatelka i v nyní posuzované ústavní stížnosti de facto domáhá toho, aby bylo její podání učiněné dne 23. 12. 2014 posuzováno podle svého obsahu, nikoliv jen podle toho, jak bylo označeno, stěžovatelka sama explicitně nekonkretizovala, o jaký procesní prostředek se vlastně jedná (srov. odst. 14 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), nemá-li jít o návrh na obnovu řízení. Takovouto dostačující procesní konkretizací totiž určitě není ani konstatování stěžovatelky, že si přála "dosáhnout změny rozhodnutí o nevyhovění vrácení daně z přidané hodnoty" (bod V. ústavní stížnosti).

13. Ústavní soud uzavírá, že obě napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna a správními soudy provedený výklad plně konvenuje aplikované zákonné úpravě. Za této situace, kdy (jak je naznačeno shora) úkolem Ústavního soudu není provádět ani sjednocovat výklad podústavního práva, nemohla být ústavní stížnost shledána opodstatněnou.

14. Na základě výše uvedeného lze proto uzavřít, že Ústavní soud neshledal v postupu správních soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu