Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3009/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Lukosze, zastoupeného JUDr. Štěpánem Viktorem, advokátem, sídlem Lidická 1023/63c, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2018 č. j. -120 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. června 2017 č. j. -77, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména a 3 d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnost. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Brně (dále jen "úřad práce") ze dne 29. 5. 2014 č. j. 45033/2014/ZNO stěžovateli nebyl přiznán doplatek na bydlení, když úřad práce dospěl k závěru, že stěžovatel nemá uzavřenu nájemní smlouvu na samostatnou bytovou jednotku. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 29. 7. 2014 č. j. MPSV-UM/8674/14/4S-JMK bylo rozhodnutí úřadu práce potvrzeno. Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministerstva žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 č. j. -33 rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v době podání žádosti o doplatek na bydlení stěžovatel užíval samostatný byt o velikosti 2+1 v rodinném domě č. p. X v H. Rozhodnutím ze dne 23. 10. 2015 ministerstvo zrušilo rozhodnutí úřadu práce a věc mu vrátilo k novému projednání. Úřad práce rozhodnutím ze dne 4. 11. 2015 č. j. 77216/2015/ZNO přiznal stěžovateli doplatek na bydlení ve výši 4 797 Kč měsíčně od března 2014.

3. Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené mu nezákonnými rozhodnutími vydanými úřadem práce a ministerstvem v řízení a jejich nesprávným úředním postupem. Rozsudkem městského soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. -77 byla žaloba zamítnuta. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že jakkoli bylo stěžovatelem namítané rozhodnutí ministerstva zrušeno shora citovaným rozsudkem krajského soudu, za nezákonné nelze podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") považovat takové rozhodnutí orgánu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Ve věci stěžovatele byl po zrušení rozhodnutí požadovaný příspěvek na bydlení vyplacen. Důvodnou soud neshledal žalobu ani pro nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení.

4. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu a dodal, že stěžovatel neformuloval projevy zásahu nezákonnosti do jakékoliv sféry svého života tak, aby bylo možno seznat vazbu na nezákonné rozhodnutí, zejména nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by se dostal do velmi tíživé situace, kdy byla ohrožena jedna z jeho základních životních potřeb - bydlení, a hrozilo mu bezdomovectví. Stěžovatel totiž již před vydáním nezákonného rozhodnutí v tíživé sociální situaci byl, nelze tedy vysledovat souvislost uvedeného s rozhodnutím.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, a je přesvědčen, že si počínaly svévolně a v rozporu se zákonem, když mu nepřiznaly právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zejména rozhodnutí krajského soudu postrádá dle stěžovatele jakékoliv relevantní argumenty, když vychází pouze z úvah, které směřují k osobě stěžovatele a staví ho do pozice laika, který nerozumí obsahu rozhodnutí. To platí i pro argument "rodinné solidarity", kdy je poukazováno na skutečnost, že se stěžovatel nemohl dostat do tíživé situace, neboť je nájemcem bytu, který vlastní jeho sestra. Krajský soud se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele a nevyhodnotil správně důkazy svědčící o tíživé situaci stěžovatele způsobené průtahy v řízení vydáním nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel byl a je řádným nájemcem bytu na základě nájemní smlouvy, uzavřené s vlastníkem bytu. V důsledku své tíživé životní situace si nebyl schopen zajistit finanční prostředky na úhradu nájemného a měla mu být proto poskytována dávka v hmotné nouzi, pro kterou splňoval všechny zákonné požadavky. Stěžovatel byl v důsledku pochybení úřadu práce a ministerstva rok a půl bez sociální dávky, na kterou měl dle zákonné úpravy nárok. Tento stav stěžovatel těžce snášel, když žil v nejistotě a bez finančního zajištění. Stěžovatel v průběhu správního řízení dokládal svou finanční situaci, soudu tedy muselo být zřejmé, jakou část finančních prostředků stěžovatele tvoří právě doplatek na bydlení a v jaké tísni se stěžovatel nachází. Uvedené skutečnosti však ve svých rozhodnutích soudy nezvážily a nevypořádaly se s nimi.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal, když otázka nároku na náhradu škody proti státu nebyla soudy vyřešena excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do rozhodování obecných soudů k výkladu podústavního práva.

9. Jak již bylo výše uvedeno, obecné soudy návrhu stěžovatele nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky stanovené v , když rozhodnutí ministerstva ze dne 29. 7. 2014 č. j. MPSV-UM/8674/14/4S-JMK bylo krajským soudem v Brně zrušeno, ve správním řízení však bylo pokračováno, a stěžovateli byl následně doplatek na bydlení ve výši 4 797 Kč měsíčně přiznán zpětně od března 2014. Soudy přitom neměly za prokázané, že by stěžovateli v důsledku zrušeného rozhodnutí vznikla stěžovatelem tvrzená újma spočívající v ohrožení jeho základní životní potřeby - bydlení, neboť v inkriminované době žil na základě nájemní smlouvy v bytě o velikosti 2+1 v rodinném domě své sestry. Ústavní soud podotýká, že obecně nelze vyloučit, že by se stěžovatel nemohl v důsledku postupu úřadu práce a ministerstva dostat do tíživé životní situace, když, jak ukázal výsledek správního řízení, nepochybně podmínky pro přiznání dávky doplatku na bydlení splňoval, v konkrétní posuzované věci však takový stav nenastal, respektive nebyl osvědčen. Soudy tedy nepochybily, když pouze na základě tvrzení stěžovatele, že mu byla v důsledku nezákonného rozhodnutí ministerstva způsobena škoda ve výši 50 000 Kč, jeho žalobě nevyhověly.

10. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Městský soud i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z ústavním pořádkem stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu