Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2104/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kubeši, zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -238 ze dne 11. 3. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -206 ze dne 20. 6. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -170 ze dne 3. 5. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené a d.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, která mu byla doručena 28. 7. 2020 a podána k poštovní přepravě 27. 7. 2020, a napadených rozhodnutí zjistil, že žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 5. 5. 2010 se společnost GENOR FINANCE, s. r.o. (dále jen "vedlejší účastník") jako žalobce domáhala po stěžovateli jako žalovaném zaplacení částky 273 404 Kč se zákonnými úroky z prodlení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2011, které nabylo právní moci dne 16. 12. 2011, byly nároky vedlejšího účastníka v rozsahu peněžitého plnění 43 201,50 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši ročně ode dne 19. 7. 2006 do zaplacení a peněžitého plnění 26 380.50 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši ročně ode dne 24. 11. 2006 do zaplacení vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci podle a 2 občanského soudní řádu (dále jen " "). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 11. 2012 č. j. -17, které nabylo právní moci 13. 12. 2012, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. je příslušný krajský soud podle ust. Předmětem této věci tedy jsou nároky ze smlouvy o dílo ze dne 27. 6. 2006 a ze dne 6. 11. 2006.

3. Krajský soud v Ostravě svým napadeným rozsudkem č. j. -170 ze dne 3. 5. 2018 zamítl žalobu na zaplacení částky 8 929,99 Kč s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši od 19. 7. 2006 do zaplacení, dále částku 2 994,62 Kč s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši od 24. 11. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 34 271,51 se stanoveným příslušenstvím a částku 23 385,88 se stanoveným příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Proti rozsudku krajského soudu, výslovně proti výroku II. a III, stěžovatel (žalovaný) podal odvolání. Namítal, že soud prvního stupně pochybil, pokud neakceptoval závěry znaleckého posudku. Vrchní soud v Olomouci potvrdil napadeným rozsudkem č. j. -206 ze dne 20. 6. 2019 rozhodnutí soudu prvního stupně.

4. Nejvyšší soud se ve svém napadeném odmítavém usnesení č. j. -238 ze dne 11. 3. 2020 zabýval stěžovatelovou námitkou rozdělení žalovaného nároku, o němž uvedl, že obě částky představují dva samostatné nároky vyplývající ze dvou rozdílných smluv o dílo. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. , uveřejněném pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. , jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008

sp. zn.

]. Podal-li žalovaný v nyní posuzované věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které neřešilo vztahy ze spotřebitelských smluv a ani pracovněprávní vztahy, a jímž bylo rozhodnuto ve výroku I o povinnosti žalovaného ve výši 34 271,51 Kč a ve výši 23 385,88 Kč, není dovolání žalovaného přípustné vzhledem k

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že podle něj obecné soudy v řízeních postupovaly ryze formalisticky, neboť soud prvého stupně nebral v rámci hodnocení důkazů v potaz důkaz znaleckým posudkem, který byl v řízení proveden na návrh žalobce, a ačkoliv z něj jednoznačně vyplynuly závěry svědčící ve prospěch stěžovatele jako žalovaného, tak tento důkaz v rámci rozhodnutí nebyl zohledněn, přesto že na něj bylo stěžovatelem opakovaně, i v odvolacím řízení, poukazováno. Rovněž se soudy nikterak nezabývaly důkazem výslechu svědka Pavla Staňky, který vypověděl, že na zakázkovém listě je jako mechanik uveden pan Haeusler, avšak ručně psaný text na tiskopisu, tedy popis prací a jiné údaje, rozhodně nevyplňoval pan Haeusler, což svědčí o pochybné hodnotě některých listinných důkazů.

6. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že tím, že i přes jeho nesouhlas nebyla původní žaloba řešena jako celek, tak mu v zásadě byla uměle upřena možnost podání dovolání.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí pak Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu odůvodňuje odmítnutí stěžovatelova dovolání tím, že je nepřípustné, neboť nesplňuje zákonné požadavky, neboť jednotlivé žalované nároky nedosahují zákonem požadovanou částku pro přípustnost dovolání. V rozdělení jednotlivých pohledávek, které bylo obecnými soudy náležitě odůvodněno, neshledal Ústavní soud ani libovůli, ani svévoli, není ani výrazem přepjatého formalismu, a proto ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která usnesení dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá . V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť žádný takový již k dispozici neměl, a bylo namístě, domníval-li se stěžovatel, že vrchní a krajský soud porušily jeho ústavní práva, brojit proti napadeným rozhodnutím včasnou ústavní stížností. To však stěžovatel neučinil a namísto toho se [z hlediska přípustnosti dovolání podle ] obrátil na Nejvyšší soud. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti rozsudkům vrchního a krajského soudu návrhem podaným po lhůtě stanovené .

10. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci podle jako návrh opožděný, a zčásti ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podle jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu