Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1624/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti SPRINT CR spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem Šumavská 422/29, Brno, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 č. j. -1643 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2020 č. j. -1702, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle , , , , , a 3 d (dále jen " "), , , 3 a 4, y, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které řádně neprojednaly a zčásti zamítly stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody uplatněnou podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou podle stěžovatelky projevem libovůle a arogance soudní moci, která se koncentruje do odmítnutí spravedlnosti. Dovolací soud provedl podle stěžovatelky svévolnou selekci dovolacích námitek, v plné šíři se jimi nezabýval nebo k nim nepřihlížel. Stěžovatelka ve svém podání dále široce rozvádí konkrétní pochybení odvolacího a dovolacího soudu. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2020 stěžovatelka navrhla, aby věc byla postoupena plénu Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 1 písm. i) sdělení č. 52/2014 Sb., o atrahování působnosti.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady škody ve výši 69 269 343 Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu Policie České republiky. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. 4. 2018 č. j. -1495 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 69 269 343 Kč s příslušenstvím (výrok I) a povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 962 584 Kč (výrok II). K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na zaplacení částky 63 658 343 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl zčásti pro jeho vady podle a zčásti pro jeho nepřípustnost podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Odvolací soud dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnil, jaké důvody jej vedly k částečnému zamítnutí stěžovatelkou uplatněného nároku na náhradu škody. Jeho závěr, že policie nepochybila, pokud na místě samém nezakročila a neřešila svojí povahou občanskoprávní spor mezi stěžovatelkou a družstvem VDI Kyjovan, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný. Jako opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani námitku týkající se porušení Posouzení předložených důkazů, které měly prokázat nesprávný úřední postup policie, představovalo zásadní otázku sporu. Účastníkům řízení byl dán dostatečný prostor, aby se k provedenému dokazování vyjádřili a stěžovatelka měla tudíž možnost uplatnit právní argumentaci, jež by mohla vést k příznivějšímu meritornímu rozhodnutí. Ústavní soud navíc již ve stěžovatelkou citovaném nálezu

sp. zn.

vyslovil, že absenci poučení podle odvolacím soudem lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn.

Ústavní soud dále ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je zřetelná a jasná.

Zvláště podrobně se dovolací soud zabýval otázkou, zda postup policie může být poměřován na základě posléze zjištěných informací. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na svoji judikaturní praxi a ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč nelze na daný případ aplikovat nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Ústavní soud se přitom ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Pokud jde o část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro projednání stanovené v ustanovení , tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje ( ). K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou pro podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ve spojení s a 4 ). Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení před civilními soudy o náhradě škody ve výši 5 611 000 Kč doposud neskončilo. Není proto v této části věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl. Pokud jde o návrh na postoupení věci plénu Ústavního soudu, jde o nekvalifikovaný podnět, neboť takové oprávnění stěžovatelce nepřiznává. Senát nicméně důvody k postoupení plénu neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu