Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2110/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Tarandy, zastoupeného JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -149 ze dne 27. 4. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky – Generálního finančního ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. se stěžovatel jako zaměstnanec (dosud neúspěšně) domáhal proti vedlejší účastnici jako zaměstnavateli neplatnosti výpovědi dané podle ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

2. Ústavní soud již ve věci jednou rozhodoval (viz nález

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz): První ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu (dále též „dovolací soud“) č. j. -132 ze dne 9. 10. 2018, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost (dovolací soud neshledal posouzení odvolacího soudu rozporným s ustálenou rozhodovací praxí), vyhověl a uvedené rozhodnutí dovolacího soudu zrušil pro porušení práva na soudní ochranu podle d (dále jen „ “). Pochybení dovolacího soudu spočívalo v tom, že se nevypořádal se stěžovatelovou argumentací (neurčitost nabídky zaměstnavatele předložené stěžovateli ve smyslu pro absenci podstatných náležitostí, plynoucích z , per analogiam), která se Ústavnímu soudu prima facie nejevila zjevně nedůvodná. Dovolací soud odůvodnil soulad napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se svou rozhodovací praxí nepřiléhavými příklady vlastní judikatury (řešící jinou podstatu sporu, než stěžovatelem nastolenou otázku).

3. Stěžovatelova argumentace předložená dovolacímu soudu stála na premise, že nabídka nové pracovní pozice učiněná zaměstnavatelem ve smyslu byla podle stěžovatele neurčitá (viz ), neboť postrádala jednu z podstatných náležitostí pracovní smlouvy plynoucí z (konkrétně místo výkonu práce).

4. Dovolací soud přezkoumal po kasačním zásahu Ústavního soudu dovolání stěžovatele znovu a rozhodl napadeným rozsudkem tak, že se dovolání zamítá; uznal, že stěžovatel (v postavení dovolatele) předložil otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou (podstatné náležitosti nabídky zaměstnavatele ve smyslu ), leč argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a dovolání po meritorním posouzení věci neshledal důvodným. Dospěl k závěru, že důsledkem odvolání z vedoucího pracovního místa, kterým se podle pracovní poměr nekončí, je absence jedné z podstatných náležitostí sjednané pracovní smlouvy, a sice druhu práce. Proto je také stejným ustanovením zaměstnavateli stanovena povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci, odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci – učiněná oferta směřuje podle Nejvyššího soudu k uzavření dohody o změně obsahu pracovního poměru ohledně druhu práce ( ). Návrh na změnu dosavadního místa výkonu práce součástí nabídky být může, avšak nemusí; není-li takový návrh v nabídce obsažen, neznamená to podle Nejvyššího soudu nic jiného, než že nebyl učiněn. Z plyne zaměstnavateli toliko povinnost „navrhnout zaměstnanci změnu dalšího pracovního zařazení (druhu práce) odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci“; absence návrhu na změnu sjednaných pracovních podmínek ohledně místa výkonu práce porušení uvedené právní povinnosti zaměstnavatele nepředstavuje.

5. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu pro porušení práva na soudní ochranu podle y (a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i práva na ochranu před neoprávněným propuštěním zaručeného y základních práv Evropské unie (dále jen „ “). Nejvyšší soud podle přesvědčení stěžovatele nerespektoval nosné důvody předchozího kasačního nálezu ve věci (

sp. zn.

), jeho rozhodnutí stojí na skutkových okolnostech, nemajících oporu ve spisovém materiálu (neaktivita stěžovatele při odstranění nejasností učiněné nabídky), je nepřezkoumatelné a poskytuje ochranu zneužití práva ze strany zaměstnavatele; výklad předmětného ustanovení, přijatý dovolacím soudem, podle stěžovatele nectí zásadu ochrany slabší strany, na níž jsou pracovněprávní normy založeny.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen „ “), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

7. Pochybení, které bylo dovolacímu soudu Ústavním soudem prve vytýkáno (nedostatek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí v důsledku nevypořádání argumentace stěžovatele), se již dovolací soud podruhé nedopustil – meritorní projednání stěžovatelem nastolené (nové) otázky připustil a přijal výklad ve stěžovatelem požadovaném světle podstatných náležitostí nabídky vznesené zaměstnavatelem. Skutečnost, že se přitom nepřiklonil ke stěžovatelem předestřenému výkladu, porušení základních práv stěžovatele nezakládá, neboť z práva na soudní ochranu ve smyslu y ani jiných základních práv neplyne právo na úspěch ve věci či na příznivý výsledek soudního řízení.

8. Dovolací soud své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil (viz shrnutí obsahu napadeného rozsudku obsažené v bodě 4 usnesení), Ústavní soud v jeho výkladu (podústavního) práva nespatřil ani náznak svévole; uvedeným posouzením přitom dovolací soud nepopírá závěry nálezu

sp. zn.

. Ústavnímu soudu nepřísluší zaujímat autoritativní výklad norem pracovního (potažmo občanského) práva, tuto roli plní právě Nejvyšší soud, kterému byla proto stěžovatelem předestřená otázka vrácena k řádnému posouzení. Hodnocením stěžovatelovy argumentace jako prima facie nikoli „zjevně nedůvodné“ (bod 21 nálezu), které stěžovatel v nynější ústavní stížnosti hojně akcentuje, Ústavní soud roli dovolacího soudu nikterak nesuploval, ani nenaznačoval, jaký výklad daného ustanovení by měl Nejvyšší soud přijmout. Pouze upozornil, že argumentace stěžovatele zasluhovala pozornost, kterou jí dovolací sodu nevěnoval, odkazuje nepřiléhavě na jiný aspekt spojený s aplikací (viz body 20-23 nálezu).

9. Stěžovatel předkládá vlastní náhled správnosti výkladu aplikované pracovněprávní normy, ve své podstatě pouze nesouhlasí s (řádně odůvodněným) právním posouzením dovolacího soudu; taková argumentace však na žádné ústavněprávní nedostatky napadeného rozsudku neukazuje. Skutečnost, že se dovolací soud nepřiklonil k výkladu předestřenému stěžovatelem, pochybením (dosahujícím dokonce ústavněprávní dimenze) není, byl-li přijatý výklad řádně a přesvědčivě odůvodněn. Ústavní soud k novému rozhodnutí dovolacího soudu ve věci nemá připomínek.

10. Napadený rozsudek se neprotiví obecným ústavním principům jako je předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz zneužití práva, ochrana slabší strany či požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí, které stěžovatel vyzdvihuje odkazy na (převážně skutkově nepřiléhavou) judikaturu Ústavního soudu [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), týkající se výkladu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a práv restituentů; nález

sp. zn.

ze dne 17. 7. 2019, řešící zneužití práva sjednáváním neplatných rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv]; nález

sp. zn.

ze dne 10. 3. 2020, týkající se rozdílné rozhodovací praxe v obdobných věcech; či nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), týkající se náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí].

11. Stěžovatel není spokojen se způsobem, jakým dovolací soud vypořádal jeho námitku nemožnosti odstranění nejasností nabídky zaměstnavatele (aktivní či neaktivní součinnosti ze strany stěžovatele), neboť podle něj vyšel z nesprávných skutkových zjištění. Přehlíží však, že uvedená námitka není s ohledem na právní posouzení merita věci (tj. náležitosti právního jednání vyplývajícího z tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ) relevantní, stejně jako stěžovatelův odkaz na nález

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2015 (N 205/79 SbNU 343), zabývající se (slovy stěžovatele) požadavkem různé míry aktivity zaměstnance a zaměstnavatele. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné se jí blíže zabývat.

12. Porušení y EU, zaručujícího ochranu před neoprávněným propuštěním, stěžovatel dovozuje z přesvědčení, že oprávněnost jemu dané výpovědi nebyla v řízení skutečně přezkoumána a jeho argumenty řádně vypořádány; jeho nesouhlas nicméně stále pramení v zásadě pouze z jiného právního posouzení, než jaké by si přál a jaké by mu zaručilo úspěch podané žaloby a příznivý výsledek řízení. Ústavně garantovaná procesní práva stěžovateli v novém řízení před dovolacím soudem upřena nebyla, žádné námitky v tomto duchu stěžovatel ostatně ani nevznáší. Ani tuto námitku Ústavní soud s ohledem na dosud uvedené neshledal opodstatněnou.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu